Myslím, že jsem nespal nějak moc dlouho, protože když jsem se probudil, bylo teprve asi deset hodin. Jakmile jsem vykouřil cigaretu, dostal jsem hroznej hlad. Poslední, co jsem jed, byly ty dva hamburgry, který jsem si dal s Brossardem a s Ackleym v Agerstownu, když jsme chtěli jít do kina. Připadalo mi to hrozně dávno. Jako by to bylo před padesáti lety. Měl jsem telefon hned u ruky a už už jsem chtěl zavolat, aby mi poslali něco k snídani, ale dostal jsem vítr, že by s tím mohli poslat Maurice. Jestli si myslíte, že jsem umíral touhou ho zase spatřit, tak jste blázni. A tak jsem jenom zůstal chvíli ležet v posteli a vykouřil ještě jednu cigaretu. Napadlo mě, že bych moh brnknout Hance a zjistit, jestli je už doma, ale neměl jsem na to náladu.
Ale udělal jsem to, že jsem brnknul Sallyně Hayesový. Sallyna chodila do školy Mary A. Woodruffový a já věděl, že je doma, poněvadž jsem od ní dostal před čtrnácti dny dopis. Ne že bych do ní byl zrovna vedle, ale znám ji už léta letoucí. Kdysi jsem si ve svý stupiditě myslel, že je hrozně inteligentní. Že jsem si to myslel, bylo proto, poněvadž Sally toho věděla fůru o divadle a o hrách a o literatuře a o podobnejch věcech. Když toho někdo ví fůru o těchhle věcech, trvá vám hezkou chvíli, než přijdete na to, jestli je doopravdy stupidní nebo ne. U Sallyny mi trvalo léta letoucí než jsem na to přišel. Asi bych na to byl přišel mnohem dřív, kdybysme se spolu nebyli tak zatraceně často muchlali. U mě je největší problém v tom, že ať se muchlám s kým chci, vždycky si myslím, že je hrozně inteligentní. Ono to s tím má starou belu co dělat, ale já si to přes to prese všechno vždycky myslím.
Zkrátka a dobře jsem jí brnk. Nejdřív vzala telefon jejich služka. Potom její táta. Načež to vzala ona. „Sally?“ povídám.
„Ano – kdo je tam?“ odpověděla. Což byla od ní tak trochu šaškárna, řek jsem přece už jejímu tatínkovi, kdo volá.
„Holden Caulfield. Jak se máš?“
„Holdene! Já se mám bašta. Jak se máš ty?“
„Prima. Poslyš, jak se pořád máš? Já jen jako, jak dopadáš ve škole?“
„Príma,“ povídá. „Totiž – to víš.“
„Tak je to bašta. Ty, poslyš. Tak jsem tak uvažoval. Máš dneska něco v programu? Je sice neděle, ale nějaký to odpolední představení je v neděli vždycky. Nějaká benefice nebo něco. Nechtěla bys jít?“
„To je skvělej nápad. Strašně ráda.“
Skvělej! Teda jestli něco nesnáším, tak je to slovo skvělej. Taková šaškárna! Na okamžik jsem byl v pokušení jí říct, aby si na to představení nechala zajít chuť. Ale chvíli jsme spolu kecali. Totiž ona kecala. Nepustila člověka vůbec ke slovu. Prvně mi vykládala o nějakým klukovi z Harvardu, asi byl z prvního jaru, ale to samozřejmě neřekla, kterej ji pekelně uhání. Volá ji ve dne v noci. Ve dne v noci. To mě umrtvilo. Načež mi vykládala o nějakým jiným klukovi, o jednom kadetovi z West Pointu, kterej je do ní taky zabouchnutej až po uši. Náramná senzace. Řek jsem jí, že se sejdeme ve dvě v Biltmoru před hodinama, a aby přišla včas, poněvadž představení pravděpodobně začíná v půl třetí. Ona chodila věčně pozdě. Načež jsem zavěsil. Šla mi sice na nervy, ale byla moc hezká.
Když jsem si udělal rande se Sallynou, vylez jsem z postele, oblík se a zabalil kufry. A než jsem odešel z pokoje, mrknul jsem se oknem, jak se mají k světu ty zvrhlíci, jenže oni měli všichni stažený rolety. Ráno byli vrchol slušnosti. Načež jsem sjel výtahem dolů a zaplatil. Maurice jsem tam nikde neviděl. Samozřejmě že jsem se zrovna nepřetrh, abych ho vypátral, syčáka jednoho.
Před hotelem jsem si vzal taxíka, ale neměl jsem páru, kam pojedu. Já neměl kam jít. Byla teprv neděle a domů jsem nemoh dřív než ve středu nebo nejdřív v úterý. A že bych bejval měl chuť jít do nějakýho jinýho hotelu a nechat si otloukat hlavu, to teda ne. Pročež jsem udělal to, že jsem řek šoférovi, aby mě dovez k nádraží Grand Central. Bylo to hned vedle Biltmoru, kde jsem měl potom rande se Sallynou, a tak jsem si řek, že udělám to, že si uložím zavazadla v úschovní schránce, ke který vám dají klíč, a že si pak koupím něco k snídani. Měl jsem dost hlad. Když jsem jel v taxíku, vyndal jsem si náprsní tašku a spočítal si peníze. Nevzpomínám si přesně, kolik mi ještě zbejvalo, ale jmění to zrovna nebylo. Já vám za pitomejch čtrnáct dní utratil majlant. Vážně. Já jsem v podstatě děsnej marnotratník. A co neutratím, to ztratím. V padesáti případech ze sta si dokonce zapomenu vzít zpátky drobný v restauracích, v barech a tak. Moje rodiče to dohání k šílenství. To jim člověk nemůže mít za zlý. Ale táta je stejně dost prachatej. Já nevím, kolik vydělává – on se mnou o těchhle věcech nikdy nedebatuje – ale řek bych, že vydělává hodně. Je právní zástupce jedny obchodní společnosti. Tyhle hoši si nahrabou dost. Vážně. Že vydělává hodně, vím taky podle toho, že věčně investuje peníze do nějakejch divadel na Broadwayi. Ale ono to stejně vždycky vybouchne a maminka pak může vždycky vylítnout z kůže. Ód tý doby, co umřel můj bratr Allie, není docela zdravá. Je hrozně nervózní. Což byl další důvod, proč mi bylo tak pekelně proti srsti, že se má dovědět, že jsem zase dostal padáka.
Když jsem si uložil kufry na nádraží, šel jsem do jednoho automatu a nasnídal se. Na mě to byla dost důkladná snídaně. Pomerančová šťáva, vajíčka na slanině, topinka a kafe. Obyčejně vypiju jenom trochu pomerančový šťávy. Já jsem hrozně slabej jedlík. Vážně. Proto jsem taky tak děsně hubenej. Měl jsem držet takovou tu výkrmnou dietu, kdy člověk musí jíst hromadu škrobovin a podobných blbostí, aby přibral na váze, ale já ji nedržel. Když jím někde venku, dám si obyčejně jen sendvič s ementálem a ovomaltinu. Což není zrovna moc, ale ovomaltina obsahuje spoustu vitamínů. H. V Caulfield. Holden Vitamín Caulfield.
Jak jsem jed ty vajíčka, vešly dvě jeptišky. Nejspíš se stěhovaly do jinýho kláštera nebo někam a čekaly na vlak, protože měly kufry. Sedly si u pultu vedle mě. Zdálo se, že nevědí, kam by ty kufry vrazily, pročež jsem jim pomoh. Byly to takový ty kufry, co vypadaj hrozně lacině – takový, co nejsou z pravý kůže. Já vím, že to není důležitý, ale já nesnáším, když má někdo laciný kufry. Ono to zní příšerně, ale já jsem vám dokonce v stavu začít někoho nenávidět už v tom momentě, co se na něj podívám a vidím, že má laciný kufry. Ono se totiž jednou něco stalo. Když jsem byl v Elkton Hills, bydlel jsem jeden čas s jedním klukem, Dickem Slaglem, a ten měl takový laciný kufry. Nechával si je vždycky pod postelí místo na polici, aby je nikdo neviděl vedle mejch. Mě vám to tak deprimovalo, že to byla úplná katastrofa, a v jednom kuse jsem měl chuť ty svoje vyhodit a tak, nebo si je třeba s ním i vyměnit. Moje byly od firmy Mark Cross – pravá teletina a podobný nesmysly – a řek bych, že stály pěknejch pár šesťáků. Ale představte si, co se nestalo za legracif Já jsem udělal dokonce to, že jsem strčil svoje pod postel místo na polici, aby kvůli tomu Slagle neměl míndráky. A představte si, co udělal on! Den na to, co jsem je strčil pod postel, on je vytáh a dal zpátky na polici. A udělal vám to proto – trvalo mi chvíli, než jsem na to přišel – že chtěl, aby si lidi mysleli, že moje kufry jsou jeho kufry. Vážně. V tomhle směru to byl hrozně divnej kluk. Například si ze mě pořád utahoval – jako kvůli těm kufrům. V jednom kuse mě krmil s tím, že jsou moc nový a buržoustský. Což byl jeho nejoblíbenější výraz. Někde to čet nebo to někde slyšel. Všechno, co jsem měl, bylo pekelně buržoustský. Dokonce i moje plnicí péro bylo buržoustský. Od rána do večera si ho ode mě půjčoval, ale přes to prese všechno bylo buržoustský. Bydleli jsme spolu jenom asi dva měsíce. Načež jsme oba požádali, aby nás rozstěhovali. Ale legrační na tom bylo, že když jsme se přestěhovali, tak mi tak nějak chyběl, poněvadž měl senzační smysl pro humor a někdy jsme spolu užili moc legrace. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych mu taky chyběl. Ze začátku si jen tak dělal psinu, když říkal, že moje věci jsou buržoustský a mně to bylo úplně fuk – ona to legrace taky byla, fakt. Načež po nějaký době bylo vidět, že si už legraci nedělá. Ono je vážně těžký bydlet s lidma, když máte kufry mnohem lepší než oni – když vaše jsou doopravdy kvalitní a jejich ne. Myslíte si, že když je někdo inteligentní – jako ta druhá osoba – a má smysl pro humor, tak je mu úplně fuk, čí kufry jsou lepší. Jenže ono vám mu to není fuk! Vážně. Což je taky jeden z důvodů, že jsem bydlel s takovým volem, jako byl Stradlater. Měl zrovna tak kvalitní kufry jako já, když už nic jinýho.
Zkrátka a dobře, ty dvě jeptišky seděly vedle mě, a tak jsme se dali do řeči. Ta, co seděla vedle mě, měla takovej proutěnej košík, s jakým vidíte okolo Vánoc jeptišky a ženský od Armády spásy vybírat prachy. Stávaj někde na rohu před některým velkým obchodním domem nebo tak, zvlášť na Pátý avenui. Zkrátka a dobře, ta, co seděla vedle mě, upustila ten svůj košík na zem a já se sehnul a zvěd jí ho. Zeptal jsem se jí, jestli jde vybírat peníze na dobročinný účely. Ona řekla, že ne. Řekla, že se jí ten košík nevešel do kufru, když balila, a že ho prostě nese v ruce. Měla velkej nos a takový ty brejle s ocelovejma obroučkama, který nejsou zrovna moc půvabný, ale měla ohromně přívětivej obličej. „Já myslel, že jdete vybírat a že bych vám nějakou maličkostí přispěl,“ povídám. „Mohla byste si ty peníze schovat, až budete někdy vybírat.“
„Ale to je od vás moc laskavé,“ povídá a ta druhá, její přítelkyně, se na mě podívala. Ta četla nějakou černou knížečku a přitom pila kafe. Ta knížka vypadala jako bible, jenže na to byla moc tenká. Ale něco jako bible to bylo. Obě dvě si daly k snídani než topinku a kafe. Což mě deprimovalo. Já nesnáším, když jím vajíčka na slanině nebo něco a druhej má než topinku a kafe.
Vzaly si ode mě pětku jako příspěvek. V jednom kuse se mě vyptávaly, jestli na beton vím, že si to můžu dovolit a tak. Řek jsem jim, že mám u sebe spoustu peněz, ale zdálo se, že mi nevěřej. Ale nakonec si to vzaly. Obě dvě mi v jednom kuse tak moc děkovaly, že to bylo trapný. Převed jsem řeč na obecný věci a zeptal se jich, kam jedou. Řekly, že jsou učitelky a že právě přijely z Chicaga a teď jedou učit do jednoho kláštera ve 168. nebo 186. ulici, prostě v některý ulici čertví kde na předměstí. Ta, co seděla vedle mě, ta s těma ocelovejma obroučkama, povídala, že učí angličtinu a její přítelkyně dějepis a americkou ústavu. Načež mi začalo hrozně vrtat mozkem, co si ta vedle mě, ta co učí angličtinu, myslí – když je jako jeptiška – když musí číst v anglický literatuře jistý knihy. Například knihy, kde třeba ani není nějak moc erotiky, ale kde jsou milenci a podobně. Třeba ta Eustacie Vyeová v Rodákově návratu od Thomase Hardyho. Ne že by byla nějak moc vášnivá nebo něco, ale člověku stejně nejde do hlavy, co si tak může myslet jeptiška, když čte o takový Eustacii. Ale samozřejmě jsem neřek nic. Řek jsem jedině, že angličtina mi jde ze všeho nejlíp.
„Opravdu? To jsem ráda!“ povídá ta s těma brejlema, ta, co učila angličtinu. „Copak jste letos četli? To by mě moc zajímalo.“ Byla vážně milá.
„No, většinou jsme pořád brali anglosaskou literaturu. Beowulfa a Grendela a Lorde Randale, synu můj a tyhle věci. Ale občas jsme museli kromě toho číst některý knihy navíc jako povinnou četbu. Já jsem čet Rodákův návrat od Thomase Hardyho a Romea a Julii a Julia – “
Ach Romea a Julii! To je nádhera. Že jste byl prostě nadšen?“ To teda neřekla zrovna jako jeptiška, fakt.
„Ano, byl. Moc se mi to líbilo. Bylo tam několik věcí, který se mi nelíbily, ale celkem to bylo moc dojemný.“ „A co se vám tam nelíbilo? Nevzpomínáte si?“
Abych řek pravdu, ono to bylo svým způsobem dost trapný mluvit s ní o Romeovi a Julii. Já jen jako, že v tý hře je místy plno erotiky, a byla to přece jeptiška, ale když se mě zeptala tak jsem s ní o tom chvíli debatoval. Já Romea a Julii zrovna moc nemiluju,“ povídám. „Totiž líbí se mi, ale – já nevím. Někdy jdou člověku dost na nervy. Víte, mně bylo daleko víc líto, když zabili Merkucia, než když se zabili Romeo a Julie. Fakt. Já jsem pak už neměl Romea moc rád, když Merkucia probod ten druhej – ten Juliin bratranec – jakpak se jmenoval?“
„Tybalt.“
„Ano, správně, Tybalt,“ povídám. Já věčně zapomínám, jak se ten člověk jmenoval. „Za to moh Romeo. Víte, já ho měl z celý hry nejradši. Merkucia. Já nevím. Oni jsou všichni ti Montekové a Kapuleti fajn – zvlášť Julie – ale Markucio, ten byl – to je těžký vysvětlovat. Ten byl hrozně zábavnej a chytrej a vůbec. Mě dohání k šílenství, když někoho zabijou – fakt – zvlášť když je to někdo chytrej a zábavnej a když to zaviní někdo jinej. Romeo a Julie si to aspoň zavinili sami.“
„Do které školy chodíte, hochu?“ zeptala se mě. Asi se chtěla dostat pryč od toho Romea a Julie.
Řek jsem, že do Pencey. A ona, že o tý škole slyšela. Řekla, že je to moc dobrá škola. Ale já to přešel. Načež ta druhá, ta, co učila dějepis a ústavu, řekla, že by už měly běžet. Vzal jsem si jejich účtenku, ale nechtěly mě to nechat zaplatit. Ta s těma brejlema mě donutila, abych jim ji vrátil.
„Byl jste víc než štědrý,“ povídá. „Jste moc roztomilý chlapec.“ Byla hrozně milá. Fakt. Trošinku mi připomínala maminku Ernesta Morrowa, tu, co jsem se s ní sešel ve vlaku. Hlavně když se usmála. Moc pěkně jsme si s vámi popovídaly,“ řekla.
Odpověděl jsem, že jsem si s nima taky ohromně popovídal. A myslel jsem to vážně. Ale byl bych si s nima asi popovídal ještě lip, kdybych byl celou tu dobu, co jsem s nima mluvil, neměl vítr, že ze mě začnou vytahovat, jestli jsem katolík. Katolíci z člověka vždycky začnou vytahovat, jestli je taky katolík. To se mi stává ohromně často. Já vím, že je to taky proto, že mám irský příjmení a většina lidí irskýho původu jsou katolíci. Abych řek pravdu, můj táta kdysi katolík byl. Ale když si vzal maminku, tak vystoupil z církve. Jenže katolíci chtějí z člověka vždycky vytáhnout, jestli je katolík, i když neznají jeho příjmení. Já znal ve škole ve Whootonu jednoho kluka, Louise Shanyho, a ten byl katolík. Byl to první kluk, se kterým jsem se tam setkal. Ten den, co začala škola, jsme spolu seděli před ošetřovnou a čekali na prohlídku, a tak jsme se začali bavit o tenise. On ho tenis moc zajímal a mě taky. Říkal mi, že jezdí každý léto na mezinárodní turnaj do Forest Hills, a já mu řek, že já taky, načež jsme si hezkou chvíli vykládali o některejch tenisovejch kanónech. Na takovýho šprčka toho věděl o tenise hodně. Vážně. Načež po chvíli, zrovna když jsme byli v nejlepším, se mě zeptal: „Nevšim sis čirou náhodou, kde tady maj katolickej kostel?“ Podle tónu, jakým se mě zeptal, bylo vidět, že ze mě chce vytáhnout, jestli jsem katolík. Vážně. Ne že by byl nějak zaujatej nebo něco, ale chtěl to prostě vědět. Moc se mu líbilo, jak jsme se bavili o tom tenise a tak, ale bylo vidět, že by se mu to bylo líbilo ještě víc kdybych byl katolík. Což by mě dovedlo dohnat k šílenství. Tím nechci říct, že by to bylo náš rozhovor nějak pokazilo nebo něco – ne, to ne – ale na beton mu to taky neprospělo. Právě proto jsem byl rád, že se mě ty dvě jeptišky nezeptaly, jestli jsem katolík. Ne že by to bylo tomu našemu rozhovoru nějak uškodilo i kdyby se mě byly zeptaly – to ne – ale byl by asi jinej. Já to katolíkům nemám za zlý – to neříkám – nemám. Kdybych byl katolík, byl bych asi zrovna takovej. Svým způsobem je to asi jako s těma kuframa, jak jsem vám o nich povídal. Tím chci jenom říct, že to nijak nepřispívá k tomu, aby si člověk s někým prima popovídal. Jenom to, nic víc.
Když se ty dvě jeptišky chystaly k odchodu, udělal jsem něco, co bylo hrozně stupidní a trapný. Kouřil jsem zrovna cigaretu, a když jsem vstal, abych se s nima rozloučil, fouk jsem jim z nešikovnosti do obličeje trochu kouře. Já to neudělal schválně, ale udělal jsem to. Omlouval jsem se ostopéro a obě dvě byly hrozně zdvořilý a milý, ale přes to prese všechno to bylo hrozně trapný.
Když odešly, začalo mi bejt líto, že jsem jim dal na sbírku jenom pětku. Ale měj jsem to rande se Sallynou a chtěli jsme jít do divadla a tak jsem si musel nechat nějaký prachy na lístky a tak. Ale bylo mi to přesto líto. Zatracený peníze. Člověku je z nich vždycky nakonec do breku.