Když jsem odešel z kluziště, dostal jsem hlad, a tak jsem šel do jednoho automatu a dal si sendvič s ementálem a ovomaltinu, načež jsem zamířil k telefonní budce. Řek jsem si, že bych třeba moh ještě brnknout Hance a zjistit, jestli je už doma. Já jen jako, že jsem měl celej večer volno, takže jsem si řek, že jí brnknu, a jestli je už doma, že bych ji moh vzít někam si zatancovat nebo něco. Za celou tu dobu, co ji znám, jsem s ní nikdy netancoval. Ale jednou jsem ji tančit viděl. Zdálo se, že tancuje moc dobře. Bylo to v klubu na oslavě 4. července. Byla tam s jedním příšerným klukem, s Alem Pikem, co chodil na Choate. Já ho moc dobře neznal, ale věčně se poflakoval kolem bazénu. Nosil takový bílý lastexový plavky a věčně skákal do vody z vysokýho prkna. Celej den dělal stejnýho ubohýho lomeňáka. Byl to jedinej skok, co uměl, ale myslel si o sobě, že je náramnej borec. Samý svaly – mozek nikde. Zkrátka a dobře, Hanka tam byla ten večer s tímhle klukem. Já vám to nemoh pochopit. Na mou duši, že ne. Když jsme se pak spolu spřátelili, tak jsem se jí ptal, jak to, že se může stýkat s takovým honimírem, jako je AI Pike. Hanka řekla, že není honimír. Povídala, že má komplex méněcennosti. Bylo vidět, že jí ho je líto, a to ne, že by to jen tak předstírala. Myslela to vážně. Tohle je na holkách legrační. Kdykoliv přijdete v řeči na nějakýho kluka, kterej je vyloženej smrad – prevít nebo fouňa – když na něj přijdete s holkou v řeči, ta holka vám řekne, že má komplex méněcennosti. Třeba má, ale to ještě pořád neznamená, že není smrad – aspoň podle mýho názoru. Tyhle holky! Člověk nikdy neví, co je napadne. Já vám jednou jedny holce, která bydlela s Robertou Walshovou, domluvil rande s jedním kamarádem. Jmenoval se Bob Robinson a měl doopravdy komplex méněcennosti. Bylo vidět, že se hrozně stydí za svoje rodiče, poněvadž říkali „já bysem“ a „my bychme“ a podobný legrace a neměli moc peněz. Ale nebyl smrad a nic. Byl to hrozně prima kluk. Ale tý holce, co bydlela s Robertou Walshovou, se vůbec nelíbil. Řekla Roberte, že je moc velkej fouňa, a myslela to proto, poněvadž se jí v řeči náhodou zmínil, že je předseda debatního kroužku. Taková maličkost, a ona si o něm hned myslí, že je kvůli tomu fouňa! U holek je ten problém, že když se jim některej kluk líbí, může to bejt sebevětší smrad a řeknou, že má komplex méněcennosti, ale když se jim nelíbí, může bejt sebevíc prima a může mít sebevětší komplex méněcennosti a řeknou o něm, že je fouňa. To dělají dokonce i chytrý holky.
Zkrátka a dobře, brnknul jsem Hance ještě jednou, ale nikdo se u nich nehlásil, a tak jsem musel zavěsit. Načež jsem se musel podívat do svýho seznamu adres, koho bych tak moh na večer sehnat, ale problém byl v tom, že mám v adresáři jenom asi tři lidi: Hanku a jednoho pána, pana profesora Antoliniho, co mě učil v Elkton Hills, a tatínkovo číslo do kanceláře. Já si v jednom kuse zapomínám zapisovat jména lidí. A tak jsem nakonec udělal to, že jsem brnk Carlovi Lucovi. Maturoval ve Whootonu, když já už byl pryč. Byl asi o tři roky starší a neměl jsem ho dvakrát rád, ale byl to moc inteligentní kluk – při psychotechnickejch testech měl nejvyšší kvocient inteligence ze všech kluků ve Whootonu – a tak mě napadlo, že by se mnou šel třeba na večeři a na kus inteligentní řeči. Člověk se od něj někdy moc poučil. A tak jsem mu brnk. On teď byl na Columbii, ale bydlel v 65. ulici a já věděl, že bude doma. Když přišel k telefonu, řek, že na večeři to nejde, ale že se sejdem na panáka v deset hodin ve Wicker baru v 54. ulici. Myslím, že ho hrozně překvapilo, že se hlásím. Já mu jednou řek, že je šašek prdelatá. Do desíti jsem musel zabít ještě spoustu času, a tak jsem udělal to, že jsem šel na představení do Rádio City. Bylo to asi to nejhorší, co jsem moh udělat, ale bylo to blízko a nic jinýho mě nenapadlo.
Přišel jsem zrovna uprostřed varietního programu. Rockettky vyhazovaly nohy, div si neukoply hlavu, jak to dělaj vždycky – jsou v jedny řadě a držej se kolem pasu. Obecenstvo tleskalo jak pominutý a nějakej chlápek za mnou v jednom kuse říkal svý ženě: „Víš, jak se tomuhle říká? Tomu se říká přesnost!“ Což mě umrtvilo. Načež po Rockettkách vyšel jeden chlápek ve smokinku, na nohou kolečkový brusle, a začal bruslit s hromadou stolečků a přitom vykládal vtipy. Bruslil prima, ale já z toho nic neměl, poněvadž jsem si v jednom kuse představoval, jak musí trénovat aby se moh stát tím chlápkem, co může bruslit na jevišti. Připadalo mi to tak stupidní. Nejspíš jsem na to neměl tu pravou náladu. Po něm přišlo to vánoční číslo, který mají v Rádio City každoročně. Z lóží a odevšad vám začnou vycházet davy andělů, chlápkové, který nosej krucifixy a podobný serepetičky po celým podniku, a celá ta banda – jsou jich tisíce a tisíce – zpívá jako o závod: „Přijďte, všichni věřící!“ Náramná hlína! Já vím, že to má jako bejt pekelně nábožný a hrozně krásný, ale prokrindapána, já nevidím nic nábožnýho ani hezkýho v tom, že banda herců nosí po jevišti krucifixy sem a tam. Jakmile to měli všichni za sebou a začali vycházet lóžema ven, bylo na nich vidět, že se už nemůžou dočkat, až si budou moct dát sluka.
Viděl jsem to rok předtím se Sallynou Hayesovou a ona v jednom kuse říkala, jak je to krásný, ty kostýmy a všechno. Já jsem jí řek, že kdyby to předvedli Ježíšovi, tak by se z toho pozvracel – ze všech těch maškarních kostýmů a tak. Salfy řekla, že jsem rouhač a ateista. Což asi jsem. Ale co by se Ježíšovi doopravdy líbilo, je ten chlápek, co hraje v orchestru na tympány. Já se vám na toho chlapa chodím dívat už asi tak od svejch osmi let. Když jsme tam byli s našima, tak jsme si s Alliem vždycky pošoupli židli a odstěhovali se až dolů, abysme se na něj mohli dívat. Je to nejlepší bubeník, jakýho jsem kdy viděl. Za celý představení si bouchne do bubnů jen asi dvakrát, ale nikdy se nezdá otrávenej, že zrovna nebubnuje. A když si pak do nich bouchne, udělá to tak hezky a s takovým citem a ve tváři má přitom takovej nervózní výraz. Když jsme jednou bylí s tatínkem ve Washingtonu, poslal Allie tomu bubeníkovi pohlednici, ale já bych se vsadil, že ji nedostal. Nevěděli jsme tak docela jistě, jakou máme napsat adresu.
Po tom vánočním čísle přišel jeden pitoměj film. Bylo vám to něco tak chabavýho, že jsem od toho nemoh odtrhnout oči. Bylo to o jednom Angličanovi, o nějakým Alekovi, jak byl ve válce a v nemocnici ztratí paměť a tak. Pak přijde z nemocnice a musí nosit hůl, kulhá po celým Londýně ostošest a tak, a neví, co je zač. On je ve skutečnosti vévoda, jenže to neví. Načež jednou, když nastupuje do autobusu, se seznámí s takovou milou, domáckou a upřímnou dívkou. Jí ulítne klobouk a on ho chytí, načež oba nastoupí do autobusu a začnou se bavit o Charlesovi Dickensovi. Je to zamilovanej autor obou. On má s sebou výtisk Olivera Twista a ona zrovna tak. Chtělo se mi z toho zvracet. Zkrátka a dobře se do sebe v tu ránu zamilujou, jelikož jsou oba strašně zecvokaný do Charlese Dickense, a on jí pomáhá vést její nakladatelství. Jenomže jí to zrovna prvotřídně nejde, poněvadž její bratr chlastá a utrácí všechny prachy. Ten bratr, to je takovej zahořklej chlap, poněvadž byl ve válce jako doktor a teď už nemůže operovat, poněvadž má nervy v tahu a od rána do večera nasává, ale je moc zábavnej. Zkrátka a dobře, ten Alec napíše knihu a ta holka ji vydá a oba na tom vydělaj plnej pytel prachů. Už se mají brát, když vtom se vynoří ta druhá holka, Marcia. Marcia byla Alekova snoubenka, než zratil paměť, a pozná ho, když dává v knihkupectví autogramy na svou knihu. Řekne Alekovi, že je ve skutečností vévoda, ale on jí nevěří a odmítá jít s ní navštívit svou matku. Jeho matka je slepá jako krtek. Ale ta druhá dívka, ta domácká, ho přiměje, aby šel. Je totiž hrozně velkomyslná. A tak on jde. Ale paměť se mu ještě pořád nevrátí, ani když kolem něj začne skákat jeho obrovská doga a matka mu v jednom kuse přejíždí prstama po obličeji a přinese mu jeho medvídka, s kterým se vždycky mazlil jako dítě. Jenže pak jednou hrajou děti na trávníku kriket a kriketovej míč ho praští do hlavy. Načež se mu v tu ránu ta jeho pitomá paměť vrátí a on jde dovnitř a políbí matku na čelo. Načež je zase normální vévoda a zapomene na všechno s tou domáckou slečnou, co má to nakladatelství. Já bych vám ten příběh vykládal až do konce, ale mohlo by se mi stát, že bych se pozvracel. Ne že bych se bál, že vám zkazím požitek když vám prozradím konec! Prokrindapána, tady se přece nedá nic pokazit! Zkrátka a dobře, končí to tím, že Alec a ta domácká slečna se vezmou a ten bratr, co pije, má zase nervy v pořádku a operuje Alekovu matku, takže zase vidí, načež se on a Marcia do sebe zabouchnou. Končí to tím, jak se všichni můžou u takovýho velkýho stolu potentočkovat smíchy, poněvadž ta doga tam přijde s hromadou štěňat. Zřejmě si všichni mysleli, že ta doga je on nebo kterýho čerta. Já vám můžu říct jenom to, že jestli se nechcete pozvracet od hlavy až po paty, tak na to nechoďte!
Ale co mě nejvíc dorazilo, byla jedna paní. Seděla vedle mě a přes celej film brečela. Čím to byla větší šaškárna, tím víc brečela. Člověk by si myslel, že brečí proto, že má strašně měkký srdce, ale já seděl hned vedle ní a tak vím, že měkký srdce neměla. Měla tam s sebou takovýho šprčka, kterej se pekelně nudil a potřeboval jít na toaletu, ale ona vám ho tam nechtěla odvíst! V jednom kuse mu říkala, aby klidně seděl a slušně se choval. Ta měla srdce měkký asi jako vlkodlak. Lidi, který si můžou vybrecet oči nad nějakou šaškárnou v kině, jsou v devíti případech z desíti v podstatě sprosťáci nebo smradi. Bez legrace.
Když film skončil, tak jsem se vydal k Wicker baru, kde jsem se měl sejít s Carlem Lucem, a jak jsem tak šel, začal jsem přemejšlet o válce a podobně. Tyhle válečný filmy mě na to vždycky přivedou. Já myslím, že bych to nesnes, kdybych měl jít do války. Vážně ne! Ona by to nebyla taková hrůza, kdyby vás prostě sebrali a zastřelili nebo něco, ale když člověk musí bejt tak zatraceně dlouho v armádě! To je ten problém. Můj bratr D. B. byl v armádě. Byl taky ve válce – vylodil se v Den invaze – ale já myslím, že armádu vlastně nenáviděl víc než válku. Vážně. Byl jsem v tý době prakticky ještě dítě, a vzpomínám si, že když jezdíval domů na dovolenku, nedělal prakticky nic jinýho, než že ležel na posteli. On vám skoro ani nechodil do obýváku. Pozdějc, když odjel za moře a byl ve válce, nebyl raněnej a nemusel ani nikoho zastřelit. Měl na práci jedině to, že musel celej den vozit nějakýho generála-přepaďáka ve služebním voze sem a tam. Jednou řek mně a Alliemu, že kdyby měl někoho zastřelit, že by ani nevěděl, kterým směrem má mířit. Povídal, že v armádě je prakticky zrovna taková spousta smradů jako mezi nacisty. Já si vzpomínám, že se ho Allie jednou ptal, jestli to vlastně pro něj nebylo dobře, že musel do války, poněvadž mu to jako spisovateli poskytne hromadu látky k psaní a tak. Odpověděl Alliemu, aby přines svou baseballovou rukavici, načež se ho zeptal, kdo napsal lepší básně o válce, jestli Rupert Brooke nebo Emily Dickinsonová. Allie odpověděl, že Emily Dickinsonová. Já sám se v tom zrovna moc nevyznám, poněvadž poezii moc nečtu, ale vím že by mě dovedlo dohnat k šílenství, kdybych musel jít na vojnu a bejt tam od rána do večera s bandou takovejch kluků jako Ackley a Stradlater a Maurice a musel s nima pochodovat. Kdysi jsem byl asi tak tejden ve skautu a nemoh jsem ani vydržet, že se mám koukat na krk toho kluka přede mnou. V jednom kuse mi tam říkali, abych se koukal na krk toho kluka přede mnou. Na mou duši, jestli ještě někdy bude válka, tak ať mě radši vemou a postavěj za terč nějaký četě. Nic bych proti tomu nenamítal. Ale zaráží mě na D. B. , že válku nenávidí, a přesto mi dal vloni v létě číst tu knihu Sbohem, armádo! Říkal, že je to ohromná senzace. Což je něco, co nemůžu pochopit. Je tam jeden chlap, jmenuje se poručík Henry, kterej má jako bejt prima. Já nedokážu pochopit, jak může D. B. válku a armádu tak nenávidět, a přitom se mu může líbit taková šaškárna. Já jen jako, že nepochopím, jak se mu může líbit například taková šaškárna a přitom mít rád i tu knihu od Ringa Lardnera nebo tu druhou, co z ní byl úplně vedle, Velkýho Gatsbyho. D. B. se namích, když jsem mu to řek, a povídal, že jsem ještě moc mladej, než abych to doved ocenit, ale já si myslím, že ne. Řek jsem mu, že mně se líbí Ring Lardner a Velkej Gatsby a podobně. A taky se mi líbí. Z Velkýho Gatsbyho jsem byl úplně vedle. Ten Gatsby! To byl pašák. Ten mě úplně umrtvil. Zkrátka a dobře jsem vlastně skoro rád, že tu atomovku vynalezli. Jestli ještě někdy bude válka, tak se na ni posadím. Rovnou na vršíček. Přihlásím se dobrovolně, na mou duši, že se přihlásím.