Jarome David Salinger - Kdo chytá v žite kapitola 8
Bylo už moc pozdě volat taxíka, a tak jsem šel celou cestu na nádraží pěšky. Nebylo to moc daleko, ale byla pekelná zima a v tom sněhu se nedalo skoro jít. V jednom kuse mě mlátily do nohou kufříky. Ten vzduch mi dělal dobře. Jedinej problém byl, že mě z tý zimy rozbolel nos a to místo pod horním rtem, kam mi Stradlater jednu střihnul. Přirazil mi ret přímo na zuby a značně to bolelo. Ale uši jsem měl pěkně v teple. Ta čepička, co jsem si koupil, měla klapky na uši a já si je spustil dolů – bylo mi úplné fuk, jak v tom vypadám. Takjakotak nebyl nikde nikdo. Všichni už byli v kanafasu.
Když jsem přišel na nádraží, měl jsem poměrně kliku, poněvadž jsem čekal na vlak jenom asi deset minut. Zatímco jsem čekal, nabral jsem si trochu sněhu a umyl si obličej. Měl jsem na něm ještě pořád moře krve.
Obyčejně jezdím vlakem rád, zvlášť v noci, když je rozsvíceno a v oknech je tma a chodbičkama prochází takovej ten chlápek, co prodává kafe, sendviče a časopisy. Když jedu v noci vlakem, dokážu obyčejně číst i nějakou tu slabomyslnou povídku z časopisu a ani se z toho nepozvracím. Víte, takovou tu povídku, kde jsou samí panáci jménem David a maj hranatou bradu, a slečny, který se jmenujou Linda nebo Marcia a v jednom kuse zapalujou všem těm pitomejm Davidům lulku. V noci ve vlaku obyčejně dokážu takovouhle volovinku i dočíst. Ale tenkrát mi bylo jinak. Prostě se mi nechtělo. Prostě jsem jenom tak seděl a nedělal zhola nic. Jedině jsem si sundal loveckou čepičku a strčil ji do kapsy.
V Trentonu přistoupila zničehonic jedna dáma a posadila se vedle mě. Celej vůz byl prakticky prázdnej, poněvadž už bylo značně pozdě, ale ona si sedla vedle mě místo na některý prázdný sedadlo, poněvadž měla velkou tašku a já seděl na předním sedadle. Vrazila tu tašku přímo doprostřed uličky, kde přes ni moh průvodčí a každej zakopnout. Na šatech měla připnutý orchideje, jako by se vracela z nějaký velký společnosti nebo odkud. Řek bych, že jí bylo minimálně čtyřicet nebo pětačtyřicet. Ale byla moc hezká. Na mě ženy ohromně působěj. Vážně. Tím nechci říct, že bych byl nějak strašně sexuálně založenej nebo něco – ačkoliv vášnivěj jsem poměrně dost. Já jen jako, že se mi líbej. Vždycky nechávaj ty svoje pitomý tašky uprostřed uličky.
Zkrátka a dobře jsme tam seděli a ona mi zničehonic povídá: „Promiňte, ale není tohle nálepka přípravky v Pencey?“ Dívala se nahoru na moje kufry v síti.
„Ano je,“ povídám. Měla pravdu. Já měl vážně na jednom kufříku tu pitomou nálepku z Pencey. To teda bylo uhozený, to se musí nechat.
„Ach, vy chodíte do Pencey?“ povídá. Měla příjemnej hlas. Přímo jako stvořenej do telefonu. Páni, ta by s sebou měla nosit telefon.
„Ano, chodím,“ odpověděl jsem.
„Ale to je báječné. To třeba znáte mého syna? Ernesta Morrowa? Chodí taky do Pencey.“
„Ano, znám. Chodí se mnou do třídy.“
Její syn byl bezesporu ten největší smrad, co kdy chodil do Pencey. Ten největší smrad za celou tu dobu, co ta hnusná škola existuje. Vždycky když se osprchoval, šel po chodbě a plácal promočeným ručníkem lidi přes prdel. Přesně tenhleten typ kluka vám to byl.
„Ale to je milé,“ řekla ta dáma. Ale neznělo to nijak uhozeně. Byla prostě milá. „To musím říct Ernestovi, že jsme se seznámili,“ povídá. „Smím se vás zeptat, jak se jmenujete?“
„Rudolf Schmidt,“ odpověděl jsem. Neměl jsem chuť jí vykládat svoje curriculum vitae. Rudolf Schmidt se jmenoval školník v našem baráku.
„Líbí se vám v Pencey?“ zeptala se mě.
„V Pencey? Není to nejhorší. Není to zrovna ráj nebo něco, ale není to tam o nic horší než ve většině ostatních škol. Někteří kantoři to berou hrozně svědomitě.“
„Ernest tu školu přímo zbožňuje.“
„Však já vím.“ Načež jsem si začal kapánek pouštět hubu na špacír. „On se ohromně dobře přizpůsobuje. Vážně. Jako že se dovede doopravdy všemu přizpůsobit.“
„Myslíte?“ zeptala se mě. Zřejmě ji to pekelně zajímalo.
„Ernest? Ovšem,“ povídám. Načež jsem se díval, jak si sundává rukavice. Páni, ta vám byla samej briliant!
„Zlomila jsem si nehet, jak jsem vystupovala z taxíku,“ povídá. Podívala se na mě a usmála se. Dovedla se senzačně mile usmát. Vážně. Většina lidí se skoro vůbec nedovede usmát. A když, tak jen odporně. „Někdy máme s manželem o Ernesta starosti,“ povídá. „Někdy máme dojem, že se dost dobře nesnáší s lidmi.“
„Jak to myslíte?“
„Víte, on je to totiž hrozně citlivý hoch. Nikdy se moc dobře nesnášel s ostatními hochy. Snad bere všechny věci trochu vážněji, než by na svůj věk měl.“
Citlivý. To mě umrtvilo! Ten pásek Morrow byl citlivej asi jako prkýnko na W. C.
Pořádně jsem si ji prohlíd. Nepřipadala mi nějak praštěná. Vypadala, že by mohla mít sakra správnou představu, co je to za smrada, ten její synátor. Ale člověk nikdy neví – já myslím jako, když je to něčí matka. Matky jsou všechny kapánek nenormální. Ale Morrowa maminka se mi stejně líbila, fakt. Byla prima. „Směl bych vám nabídnout cigaretu?“ zeptal jsem se ji.
Rozhlídla se. „Myslím, že to jsou nekuřáci, Rudolfe,“ povídá.
Rudolfe. To mě umrtvilo! „To nevadí. Dokud nám někdo nevynadá, můžeme kouřit,“ odpověděl jsem. Vzala si ode mě cigaretu a já ji zapálil.
Kouření jí slušelo. Šlukovala, ale nehltala kouř jako většina žen v jejím věku. Byla ohromně okouzlující. A měla poměrně dost sex-appealu, jestli chcete co vědět. Vážně.
Dívala se na mě tak trochu divně. „Promiňte, ale mně se zdá, že vám teče z nosu krev,“ povídá zničehonic.
Přikýv jsem a vytáh kapesník. „Já dostal sněhovou hroudou,“ povídám. „Takovou tou hrozně ledovatou.“ Byl bych jí asi řek, co se stalo doopravdy, ale to by moc dlouho trvalo. Ale stejně se mi líbila. Trochu mě začínalo mrzet, že jsem jí řek, že se jmenuju Rudolf Schmidt. „Copak Ernie,“ povídám. Jestlipak víte, že je to jeden z nejoblíbenějších hochů v Pencey?“
„Ne, to nevím.“
Přikýv jsem. „Vlastně to všem dost dlouho trvalo, než ho poznali blíž. Vážně. Je to divnej kluk. Zvláštní kluk – v mnoha směrech – rozumíte, co myslím? Třeba když jsem se s ním seznámil. Když jsem se s ním seznámil, tak jsem si myslel, že je snob. Myslel jsem si to. Vážně. Ale není. To dělá jenom ta jeho zvláštní povaha. Proto to člověku chvíli trvá, než ho pozná blíž.“ Paní Morrowová neříkala nic, ale páni, měli byste ji vidět! Já vám ji úplně přikoval k sedadlu. Tyhle matky, ty chtěj slyšet jedině o tom, jakej je jejich syn sekáč.
Potom jsem ale začal kecat doopravdy. „Vykládal vám o těch volbách?“ zeptal jsem se. „O volbách v naší třídě?“ Zavrtěla hlavou. Já vám ji dostal skoro do transu. Vážně. „Víte, jedna skupina chtěla, aby byl Ernie starostou třídy. Totiž, bylo to jednomyslně. Byl to totiž jedinej kluk, kterej by si s tou funkcí doved doopravdy poradit,“ povídám – páni, že jsem ale kecal. „Ale zvolili jinýho kluka – Harryho Fencera. A víte, proč ho zvolili? Zvolili ho jedině proto, že Ernie nechtěl kandidovat. Právě proto, že je tak děsně plachej a skromnej a tak. On vám odmít... Páni, ten je ale plachej! Měla byste ho mít k tomu, aby se to v sobě snažil překonat.“ Podíval jsem se na ni. „On vám o tom nevykládal?“
„Ne, nevykládal.“
Přikýv jsem. „To je celej Ernie. Tohle neřekne. To je jeho jediná chyba – je příliš plachej a skromnej. Vážně byste ho měla mít k tomu, aby se tu a tam odvázal.“
Zrovna v tom okamžiku přišel průvodčí a chtěl vidět lístek paní Morrowový, a tak jsem měl příležitost toho žvanění nechat. Ale jsem stejně rád, že jsem jí to všechno nakecal. Takovej kluk jako Morrow, co věčně plácá lidi ručníkem přes prdel – a snaží se, aby to doopravdy bolelo – takoví kluci nejsou krysy, jenom dokud jsou malí, takoví kluci jsou krysy celej život. Ale vsadím se, že po tom všem, co jsem jí nažvanil, si o něm paní Morrowová bude až navěky myslet, že je to takovej hrozně plachej a skromnej hoch, kterej nám nedovolil, abysme ho zvolili starostou. Možný to je. Člověk nikdy neví. V těchhle případech to matkám nikdy moc nemyslí.
„Neměla byste chuť na koktejl?“ zeptal jsem se. I já bych si byl dal říct. „Co kdybysme přešli do jídelního vozu? Co říkáte?“
„A smíte si už vůbec objednávat alkoholické nápoje?“ zeptala se mě. Ale ne že by mě chtěla setřít. Na to byla moc roztomilá, než aby někoho stírala.
„No, vlastně ještě ne, ale obyčejně mi nalejou, protože jsem velkej,“ odpověděl jsem. „A mám fůru šedivejch vlasů.“ Otočil jsem se k ní bokem a ukázal jí svoje šedivý vlasy. Byla z toho úplně vedle. „No tak, smím vás pozvat? Co říkáte?“ povídám. Bylo by to prima, kdyby šla.
„Snad přece jenom radši ne. Ale přesto vám mockrát děkuju,“ povídá. „Jídelní vůz už bude takjakotak zavřený. Ono už je totiž dost pozdě.“ Měla pravdu. Já dočista zapomněl, kolik je hodin.
Načež se na mě podívala a položila mi otázku, ze který jsem měl celou tu dobu vítr. „Ernest psal, že přijede domů ve středu, že vánoční prázdniny začínají ve středu,“ povídá. „Doufám, že nejedete domů narychlo kvůli nějaké nemoci v rodině?“ V obličeji měla doopravdy starost. Ne že by jen chtěla strkat nos do cizích věcí. To bylo vidět.
„Ne, naši jsou v pořádku,“ odpověděl jsem. „Jedu kvůli sobě. Musím na operaci.“
„Ach, to je mi tak líto,“ povídá. A taky jí to líto bylo. Vážně. Mně zas bylo v tu ránu líto, že jsem to řek, ale už bylo pozdě.
„Ono to není nic vážnýho. Já mám na mozku takovej malinkatej nádor.“
„Proboha, to snad ne!“ dala si ruku na ústa.
„Ale to bude zase všechno v pořádku. Je to hned z kraje. A ten nádorek je mrňavoučkej. Ten vyříznou maximálně za dvě minuty.“
Načež jsem začal číst jízdní řád, co jsem měl v kapse. Jen abych přestal s tím lhaním. Já jak jednou začnu, dokážu pokračovat hodiny a hodiny, když se mi zachce. Bez legrace. Hodiny a hodiny.
Pak už jsme toho moc nenamluvili. Ona začala číst Vogue, co měla s sebou, a já se chvíli koukal z okna. V Newarku vystoupila. Popřála mi hodně štěstí při tý operaci. Pořád mi říkala „Rudolfe“. Načež mě pozvala, abych Ernieho navštívil v létě v Gloucesteru, ve státě Massachusetts. Říkala, že mají vilu přímo na pláži a tenisovej kurt a všechno možný, ale já jí jenom poděkoval a řek, že jedu s babičkou do Jižní Ameriky. Což byla vážně petarda, poněvadž moje babička skoro ani nevychází z domu, leda snad na nějaký pitomý odpolední představení nebo tak něco. Ale já bych k tomu smradovi Morrowovi na návštěvu nejel ani za všechny prachy světa. Ani kdybych si měl zoufat.