Jarome David Salinger - Kdo chytá v žite kapitola 3
Já jsem vám ten nejstrašnější lhář, jakýho jste v životě viděli. Je to hrůza. Jdu si třeba jenom koupit časopis do krámu, někdo se mě zeptá, kam jdu, a já na beton řeknu, že jdu do opery. To je peklo. A tak když jsem řek Spencerovi, že si jdu vzít do tělocvičny nářadí a ostatní věci, bylo to vyložená lež. Vždyť já si svoje věci v tělocvičně ani nenechávám.
Tak kde jsem v Pencey bydlel. V Pencey jsem bydlel v novejch barákách, v křídle, který se jmenovalo Ossenburgerovo. Bylo jenom pro starší studenty. Já byl ve třetím ročníku. Můj spolubydlící ve čtvrtým. To křídlo se jmenovalo po nějakým Ossenburgerovi, kterej chodil do Pencey, a když vyšel, nasekal moře prachů na pohřebních ústavech. Zřídil vám všude, kam se jen podíváte, pohřební síně, takže člověk teď může dát pohřbít svý příbuzný po búru za kus. Měli byste starýho Ossenburgera vidět! Ten je asi jen šoupne do pytle a vysype do řeky. Zkrátka a dobře, Ossenburger dal Pencey moře prachů, a tak po něm pojmenovali naše křídlo. Přijel vždycky na první fotbalovej zápas v roce do školy v tý svý obrovský káře – v tom svým cadillacu – a my museli na tribuně vstát a udělat mu lokomotivu – to je takovej sborovej pozdrav. Načež druhej den ráno proslovil v kapli řeč, která trvala minimálně deset hodin. Na zahájení nám řek minimálně padesát vtipů – všechny uhozený – aby nám předved, jakej je báječnej. Ohromná junda. Načež nám začal vykládat, jak se nikdy nestydí, když má s něčím trápení nebo něco, a padne na kolena a pomodlí se k Bohu. Říkal nám, že se máme pořád modlit k Bohu – rozmlouvat s ním a tak – ať jsme kde jsme. Říkal nám, že máme Ježíše považovat za svýho kamaráda. Říkal, že on s Ježíšem rozmlouvá od rána do večera, dokonce i když sedí za volantem. To by mě umrtvilo! Já toho tajtrlíka přímo vidím, jak tam dává jedničku a prosí Ježíše, aby mu seslal ještě nějakou tu mrtvolku. Jediný, co bylo na jeho řeči prima, bylo jedno místo přímo uprostřed. Vykládal, jakej je kanón, jakej je sekáč a tak, načež se zničehonic jeden kluk, co seděl v řadě přede mnou, Edgar Marsalla, příšerně uříz. Bylo to strašný hulvátství – udělat to takhle v kapli. Ale na druhý straně to byla zase legrace. Ten Marsalla! Div že neulítla střecha! Skoro nikdo se nezasmál nahlas a Ossenburger dělal, jako by to vůbec neslyšel, ale přímo vedle něj na pódiu seděl pan Thurmer, náš řiditel, a bylo vidět, že ten to tedy slyšel! Páni, ten běsnil! Neřek ani popel, ale příští den večer nám napařil povinný studium ve školní budově a přišel tam a prones k nám řeč. Řek, že ten žák, který způsobil tu výtržnost v kapli, do Pencey nepatří. Snažili jsem se přinutit Marsallu, aby vypustil ještě jednoho, přímo při řeči starýho Thurmera, ale on nebyl zrovna ve formě. Zkrátka a dobře, tam jsem teda v Pencey bydlel. V novejch barákách, v křídle starýho Ossenburgera.
Když jsem odešel od Spencera a byl zase zpátky ve svým pokoji, bylo mi moc příjemně, poněvadž všichni byli na zápase a v našem pokoji hřálo pro změnu topení. Bylo mi útulně. Sundal jsem si kabát a rozepnul límeček u košile, načež jsem si nasadil tu loveckou čepičku, co jsem si koupil ten den ráno v New Yorku. Byla to červená lovecká čepička s takovým tím dlouhatánským kšiltem. Viděl jsem ji ve výkladě jednoho sportovního obchodu, když jsme vylezli z podzemky, hned nato, jak jsem zpozoroval, že jsem ztratil všechny ty pitomý končíře. Stála mě jenom dolar. Nosil jsem ji tak, že jsem si otočil kšilt dozadu. Což je teda značně uhozený, to se musí nechat, ale mně se to tak líbilo. Sedělo mi to. Pak jsem si vzal knihu, co jsem právě čet, a posadil se na židli. V každým pokoji byly dvě židle. Jedna byla moje a druhá patřila Wardu Stradlaterovi, což byl můj spolubydlící. Opěradla byly v žalostným stavu, poněvadž se každej vždycky posadil na opěradlo, ale židle to byly ohromně pohodlný.
Čet jsem právě jednu knihu, kterou jsem si vzal z knihovny omylem. Dali mi jinou knihu a já si toho nevšim, až když jsem byl zpátky v pokoji. Dali mi Vzpomínky na Afriku od Karen Blixenové.
Myslel jsem, že to bude stát za pendrek, ale ono ne! Náhodou to byla moc prima kniha. Já jsem celkem ignorant, ale čtu hodně. Můj nejzamilovanější autor je můj bratr D. B. a hned po něm Ring Lardner. Dostal jsem jednu Lardnerovu knihu od svýho bratra k narozeninám, zrovna předtím, než jsem jel do Pencey. Byly tam senzační scény, ohromně srandovní, a pak tam byla povídka o jednom dopravákovi, kterej se zamiluje do jedny sekandy, co jezdí pořád zakázanou rychlostí. Jenomže ten polda je ženatej, takže si ji nemůže vzít a nic. Načež se ta holka zabije, poněvadž jezdí věčně zakázanou rychlostí. Z tý povídky jsem byl úplně vedle. Nejradši mám knihy, kde je aspoň místy nějaká psina. Čtu i spousty klasickejch knih, jako je Rodákův návrat a tak, a čtu je rád, a čtu spoustu knih o válce a spousty detektivek, ale ty mě zrovna moc nenadchnou. Co mě ale vážně nadchne, je kniha, kterou člověk dočte, načež by si přál, aby byl s autorem, co ji napsal, ohromnej kamarád a moh mu zatelefonovat, kdy se mu zachce. Ale to se člověku moc často nestane. Tu Karen Blixenovou bych zavolal docela rád a Ringa Lardnera taky, jenomže D. B. povídal, že už umřel. Ale třeba ta kniha O údělu člověka od Somerseta Maughama! Tu jsem čet vloni v létě. Je moc dobrá a všechno, ale Somerseta Maughama by se mi nechtělo volat. Já nevím. Prostě to není ten typ spisovatele, kterýho by se mi chtělo volat, no! To bych radši zavolal Thomase Hardyho. Ta Eustacia Vye se mi líbí.
Zkrátka a dobře jsem si nasadil tu loveckou čepičku, posadil se a začal si číst Vzpomínky na Afriku. Já už to jednou čet, ale měl jsem chuť přečíst si některý pasáže znova. Ale přečet jsem teprve takový tři stránky a vtom jsem uslyšel, že někdo prochází závěsem u sprch. Ani jsem se nemusel dívat a v tu ránu jsem věděl, kdo to je. Byl to Robert Ackley, ten kluk, co bydlel ve vedlejším pokoji. V našem křídle spojovala vždycky dva pokoje sprcha a Ackley ke mně vrazil minimálně pětaosmdesátkrát za den. Až na mě to byl asi jedinej kluk, kterej byl v baráku a nebyl na zápase. Ackley nechodil nikdy nikam. Byl vám to hrozně zvláštní kluk. Chodil do posledního ročníku a tvrdnul v Pencey už celý čtyři roky, ale nikdo mu nikdy neřek jinak než „Ackley“. Ani Herb Gale, jeho spolubydlící, mu nikdy neřek „Bobe“ nebo třeba aspoň „Acku“. Tomu bude asi i jeho vlastní žena říkat . Ackley“, jestli se kdy ožení. Byl to takovej dlouhatánskej kluk s ohnutýma ramenama – měřil minimálně 190 – as hnusnýma zubama. Za celou tu dobu, co bydlel vedle mě, jsem ani jednou neviděl, že by si čistil zuby. Vypadaly vždycky příšerně, jako by mu na nich rošt mech, a když ho člověk viděl v jídelně s plnou pusou rozmaňhanejch brambor nebo hrachu nebo něčeho, tak se mu dělalo nanic. Kromě toho měl spoustu uhru. Nejen na čele a na bradě jako většina kluků, ale všude po celým obličeji. A nejen to, byl to vůbec odpornej charakter. Kromě toho byl protivnej. Prostě jsem ho zrovna dvakrát nemiloval, jestli chcete co vědět.
Tušil jsem, že stojí na schůdku u sprch, zrovna za mým křeslem, a nakukuje, jestli je tam někde Stradlater. Měl Stradlatera plný zuby a nikdy nepřišel do pokoje, když byl Stradlater doma. Měl skoro každýho plný zuby.
Sestoupil ze schůdku u sprch a vešel do pokoje. „Těbůh,“ povídá. Řek to vždycky, jako by byl příšerně otrávenej nebo příšerně unavenej. Nechtěl, aby si snad člověk myslel, že přišel na návštěvu. Chtěl, abyste si mysleli, že k vám přišel omylem. Pane na nebi!
„Těbůh,“ povídám, ale hlavu od knihy jsem nezved. Když přijde někdo, – jako je Ackley, a člověk zdvihne hlavu od knihy, tak je s ním amen. Ono je s várna tak jako tak amen, jenomže ne tak rychle, když nezvednete hlavu hned.
Začal chodit po pokoji, hrozně pomalu, jako vždycky, a bral do ruky naše propriety, ze stolu, z prádelníku a tak. Vždycky dělal to, že člověku bral jeho propriety a prohlížel si je. Páni, ten ale doved jít někdy na nervy! „Jak dopad šerm?“ povídá. Chtěl prostě, abych přestal číst, chtěl mi zkazit zábavu Na šermu mu starou belu záleželo. „Vyhráli jsme nebo jak?“ povídá.
„Nikdo nevyhrál,“ odpověděl jsem. Ale hlavu jsem stejně nezved.
„Co?“ povídá. Vždycky člověka nechal schválně všechno opakovat dvakrát.
„Nikdo nevyhrál,“ řek jsem mu ještě jednou. Koutečkem oka jsem se mrk, v čem se mi to tam na prádelníku hrabe. Díval se na fotku jedny holky, s kterou jsem chodil v New Yorku, na fotku Sallyny Hayesový. Měl ten obrázek v ruce a prohlížel si ho už minimálně pěttisíckrát od tý doby, co jsem ho dostal. Zaručeně. A když toho nechal, dal ho vždycky na špatný místo. Dělal to naschvál. To bylo vidět.
„Že nikdo nevyhrál?“ povídá. „Jak to?“
„Já zapomněl končíře a všechno ostatní v podzemce.“ Ještě pořád jsem se na něj nepodíval.
„Prokrindapána, v podzemce! Tos je jako ztratil?.“
„Vlezli jsme do špatnýho vozu. Já musel v jednom kuse vstávat a dívat se na ten pitoměj plán na stěně.“
Přišel ke mně a postavil se mi přímo do světla. „Hele,“ povídám, „cos přišel, čtu jednu a tu samou větu už minimálně podvacátý.“
Každýmu jinýmu než Ackleymu by to došlo. Ale kdepak tomu! „Myslíš, že to budeš muset zatáhnout?“ zeptal se mě.
„To nevím, a je mi to fuk. Co kdyby sis takhle sed, Acklínku, nebo něco. Máš moc tlustý sklo.“ Nesnášel, když mu někdo řek „Acklínku“. Věčně mi vykládal, že jsem štěně, poněvadž jemu bylo osmnáct a mně teprve šestnáct. Moh vylítnout z kůže, když jsem mu řek „Acklínku“.
Stál tam dál. Byl to prostě ten typ kluka, kterej vám nejde ze světla, když ho o to požádáte. Nakonec z toho světla přece jenom šel, ale když ho o to člověk požádal, tak mu to trvalo mnohem dýl. „Co to čteš?“ zeptal se mě. „Knihu.“
Obrátil mi knihu a podíval se na desky, aby viděl, jak se to jmenuje. „Je to dobrý?“ povídá.
„Ta věta, co čtu, je senzační.“ Dovedu bejt značně sarkastickej, když jsem ve formě. Ale on to stejně nezaznamenal. Začal zase chodit po pokojí a brát do ruky veškerý moje i Stradlaterovy propriety. Nakonec jsem položil knihu na zem. Když má člověk kolem sebe takovýho kluka, jako je Ackley, tak nic nepřečte. To prostě nejde.
Uvelebil jsem se na židli a pozoroval Acklínka, jak si u nás dělá pohodlí. Byl jsem trochu utahanej po tý cestě do New Yorku a začal jsem zívat. Načež jsem začal kapánek blbnout. Já někdy dost blbnu, jen tak, abych se nenudil. Udělal jsem to, že jsem si otočil loveckou čepičku kšiltem dopředu, načež jsem si ji stah přes oči. Takže jsem vůbec neviděl. „Já asi ztrácím zrak,“ řek jsem takovým strašně chraplavým hlasem. „Maminko zlatá, tady je najednou taková tma.“
„Na mou duši, ty jsi ale cvok,“ povídá Ackley. „Maminko zlatá, podej mi ruku. Pročpak mi nepodáš ruku?“
„Kruci, nech si to!“
Začal jsem před sebou tápat jako slepec, ale nevstal jsem a nic, V jednom kuse jsem opakoval: „Maminko zlatá, pročpak mi nepodáš ruku?“ To se ví, že jsem jen tak blbnul. Mě to někdy baví vymejšlet podobný legrace. A kromě toho jsem věděl, že to Acklínka pekelně otráví. V jeho přítomnosti se ve mně vždycky probouzel sadista. Dost často jsem se k němu choval sadisticky. Ale nakonec jsem toho nechal. Otočil jsem si kšilt zase dozadu a dal si pohov.
„Čípak je tohle?“ zeptal se Ackley. Držel v ruce nákolenku mýho spolubydlícího a ukazoval mi ji. Tenhle Ackley by vzal do ruky snad všechno! Ten by snad vzal do ruky i něčí suspensor nebo co! Řek jsem mu, že to patří Stradlaterovi. A tak to hodil na Stradlaterovu postel. Vzal to Stradlaterovi z prádelníku, tak mu to samozřejmě musel hodit na postel.
Přišel ke mně a sed si na opěradlo Stradlaterovy židle. Nikdy si nesed na židli. Vždycky rovnou na opěradlo. „Kdes splašil tu čepici?“ povídá.
„V New Yorku.“
„Za kolik?“
„Dolar.“
„To tě natáhli.“ Začal si čistit kouskem sirky nehty. Věčně si čistil ty svoje drápy. Byla to vlastně legrace. Zuby měl vždycky zelený jak mech, uši špinavý jak prase, ale věčně si čistil nehty. Nejspíš si myslel, že bude hned jak ze škatulky. Jak si je čistil, podíval se ještě jednou na mou čepičku. „Člověče, u nás doma nosíme tyhle čepice, když jdeme střílet vysokou,“ povídá. „V takový čepici se chodí na vysokou.“
„Co tě vede.“ Sundal jsem si ji a podíval se na ni. Přimhouřil jsem jedno oko, jako bych na něj mířil. „Tohle je čepice, co se v ní choděj střílet lidi,“ povídám. „Já v tyhle čepici střílím lidi.“
„Vědí už vaši, že tě vyrazili?“
„Ne-e.“
„Kruci, kde je vlastně Stradlater?“
„Na zápase. Má rande.“ Zívnul jsem. Rozzíval jsem se na celý kolo. Předně bylo v pokojí pekelný vedro. Člověku se z toho chtělo spát. V Pencey člověk buď mrz na rampouch, nebo se pek vedrem.
„Náš veliký Stradlater,“ povídá Ackley. „Heleď, nepučil bys mi na moment nůžky? Nemáš je někde při ruce?“
„Nemám. Už jsem je zabalil. Jsou úplně nahoře ve skříni.“
„Přihraj je sem na moment, prosím tě,“ povídá Ackley. „Já mám tadyhle záděru. Chtěl bych si ji ustřihnout.“
Jemu bylo fuk, jestli má člověk něco už zabalený nebo ne a jestli to má až úplně nahoře ve skříni. Ale já mu je vyndal. A jen tak tak, že jsem se přitom nezabil. V tom momentě, jak jsem otevřel skříň ve zdi, slítla Stradlaterova raketa – tenisová raketa i s dřevěným rámem a se vším – a rovnou mně na hlavu. Byla to pěkná šupa a pekelně to bolelo. Ale Ackley z toho měl samozřejmě náramnou junem. Začal se smát tou svou vysokánskou fistulí. A smál se celou tu dobu, co jsem sundával kufr a vytahoval mu nůžky. V těchhle případech – jako když třeba někomu spadla na hlavu cihla nebo něco – se Ackley moh vždycky umlátit smíchy. „Máš senzační smysl pro humor, Acklínku,“ povídám. „Nezdá se ti?“ Podal jsem mu nůžky. „Já bych ti dělal impresária, kdybys chtěl. Dostal bych tě do rozhlasu.“ Sed jsem si na židli a on si začal stříhat ty svoje paznehty. „Co kdyby sis to takhle stříhal nad stolem nebo nad něčím?“ řekl jsem mu. „Dělej to nad stolem, bud tak laskav. Nemám chuť šlapat večer bosejma nohama po tvejch hnusnejch nehtech.“ Ale on si je stříhal pořád dál na podlahu. Odporný způsoby. Bez legrace.
„S kým má Stradlater to rande?“ povídá. Věčně kontroloval, s kým má Stradlater rande, přestože měl Stradlatera plný zuby.
„Já nevím. Proč?“
„Jen tak. Páni, já toho smrada vystát nemůžu. Takovýhle smrady já nemůžu vystát.“
„Zato Stradlater tě zbožňuje. Tuhle mi povídal, že jsi génuis,“ povídám. Dost často někomu říkám, že je génius, když si dělám psinu. To jen tak, abych se nenudil.
„Fouňa jeden,“ povídá Ackley. „Já toho smrada nemůžu prostě vystát, člověk by řek – „
„Koukej, vadilo by ti, kdyby sis stříhal ty nehty nad stolemV povídám. „Už jsem ti to řek minimálně padesátkrát – “
„Nafoukanec jeden pitoměj,“ odpověděl Ackley. „Mně se vůbec nezdá, že je nějak zvlášť inteligenti. Jenom si to o sobě myslí – “
„Ackley! Prokristapána! Byl bys tak laskav a stříhal si ty svý hnusný nehty nad stolem? Už jsem ti to říkal padesátkrát.“
Pro změnu si začal stříhat nehty nad stolem. Ten vám vyhověl, až teprve když jste na něj zařvali.
Chvíli jsem ho pozoroval. Načež povídám: „Ty jsi na Stradlatera namíchnutej proto, poněvadž ti řek tamto o tvejch zubech, že by sis je měl semo tamo vyčistit. On tě ale nechtěl urazit, ty blázne! Neřek ti to tak, jak by měl, ale nemyslel tím nic urážlivýho. Jenom myslel, že bys lip vypadal a že bys měl lepší pocit, kdyby sis semo tamo vyčistil zuby.“
„Já si čistím zuby. To zas nekecej!“
„Ba ne, nečistíš. Já jsem tě viděl, nečistíš si je,“ povídám. Ale neřek jsem to nijak sprostě. Bylo mi ho svým způsobem líto. Já jen jako, že to není nic příjemnýho, když vám někdo řekne, že si nečistíte zuby. „Stradlater není nejhorší. Je docela fajn,“ povídám. „Ty ho neznáš, to je to.“
„Ale je to smrad. Smrad ješitná.“
„Ješitnej je, ale zase v některejch věcech je ohromnej grand. Vážně,“ povídám. „Koukej, dejme tomu například, že by Stradlater měl na sobě kravatu nebo něco, co by se ti líbilo. Řekněme, že by měl kravatu, do který by ses úplně zfanfrnil. – To jenom pro příklad. Víš, co udělá? S největší pravděpodobností ji sundá a dá ti ji. Vážně. Anebo – víš, co udělá? Nechá ti ji ležet někde na posteli nebo tak. Ale tu kravatu ti zaručeně dá. Většina kluků by asi jenom – “
„To je toho,“ povídá Ackley, „kdybych měl tolik prachů, tak bych to udělal taky.“
„Ba ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ba ne, Acklínku, ty bys to neudělal. Kdybys ty měl tolik prachů, tak bys byl ten největší – “
„Krucipísek, nech si toho Acklínka, jsem dost starej na to, abych moh bejt tvůj fotr.“
„To bys teda nemoh.“ Páni, ten ale doved bejt někdy vážně protivnej. Nikdy nevynechal příležitost dát člověku najevo, že vám je teprve šestnáct a jemu už osmnáct. „Už proto, že bych tě k nám do rodiny ani nevzal,“ povídám. „Tak si nech toho – “
Zničehonic se otevřely dveře a dovnitř vrazil Stradlater. Měl hrozně naspěch. Měl vždycky hrozně naspěch. Vždycky se vším hrozně nadělal. Přišel ke mně a poplácal mě po tvářích – to jako ze psiny – což je něco, co mě dovede pekelně naštvat. „Poslyš,“ povídá, „máš dneska někam namířeno?“
„Já nevím. Možná. Kruci, co je to venku – to sněží?“ Měl kabát celej zasněženej.
„No. Poslyš, co kdybys mi pučil to pepita sako – jestli nemáš nikam namířeno?“
„Kdo vyhrál zápas?“
„Je teprve půlka. My jdem pryč,“ odpověděl Stradlater. „Ale vážně, budeš potřebovat to pepita sako nebo ne? Já jsem si to svoje šedivý flanelový polil nějakým prevítem!“
„Nebudu, ale ne abys mi ho v ramenou vytáh,“ odpověděl jsem. Měřili jsem prakticky stejně, ale on vážil minimálně dvakrát tolik co já. Měl takový ty hrozně široký ramena.
„Nevytáhnu.“ Honem šel ke skříni. „Jak se máme, Ackley?“ povídá Ackleymu. Stradlater byl aspoň vždycky hrozně přívětivej, když už nic jinýho. Ta jeho přívětivost byla tak trochu šaškárna, ale aspoň vždycky řek Ackleymu „ahoj“ nebo něco.
Ackley jen něco zabručel, když mu Stradlater řek „Jak se máme?“ Aby odpověděl, to zas ne, ale aby ani nezabručel, na to nebyl dost velkej hrdina. Načež mi řek: „To abych zas šel. Tak zatím.“
„Měj se,“ odpověděl jsem. Že by člověku zrovna puklo srdce lítostí, že odchází do svýho pokoje, to teda zas ne.
Stradlater si začal svlíkat kabát, kravatu a tak. „Já bych se měl asi ještě tempem oholit,“ povídá. Jemu už rostly fousy značně. Vážně.
„Kde máš slečnu?“ zeptal jsem se.
„Čeká v klubu.“ Vyšel z pokoje, pod paždí sáček s toaletníma potřebama a ručník. Bez košile. Jen tak. Vždycky se proflakoval do půl těla nahej, poněvadž si myslel, že má senzační postavu. A to taky měl. To se mu muselo nechat.