Jarome David Salinger - Kdo chytá v žite kapitola 5
V sobotu večer bylo v Pencey vždycky stejný jídlo. Dávali nám biftek, z čehož dělali náramnou senzaci. Vsadil bych se o tisícovku, že to dělali proto, poněvadž v neděli přijíždělo do školy spousty rodičů a starej Thurmer asi počítal, že se každá maminka svýho mazánka zeptá, co měl v sobotu k večeři, a on řekne „biftek“. Taková šupárna! Měli byste ty bifteky vidět! Byly to takový suchý, tvrdý krňousky, co se nedají ani ukrojit. A k tomu bifteku vám dali bramborovou kaši, ve který byly celý kusy, a jako moučník byl jabkovej koláč, což nikdo nejed, kromě snad těch škvrnat z nižších tříd, který z toho nemaj pojem, a kromě kluků jako Ackley, co snědí všechno.
Ale když jsme vyšli z jídelny, bylo moc hezky. Napadlo takovejch osm centimetrů sněhu a sníh se ještě pořád sypal dál ostopéro. Vypadalo to náramně, a tak jsme se koulovali a blbli jak o závod. Chovali jsme se hrozně dětinsky, ale všichni se náramně bavili.
Neměl jsem s nikým rande a nic, a tak jsme se s jedním mým kamarádem, s Malém Brossardem, kterej byl v zápasnickým družstvu, rozhodli, že pojedeme autobusem do Agerstownu a dáme si hamburgra a pak pudem třeba do bijáku na nějakou pitominu. Žádnýmu z nás se nechtělo sedět celej večer na zadku. Zeptal jsem se Mála, jestli by měl něco proti, kdyby s náma šel Ackley. Zeptal jsem se ho, poněvadž Ackley nedělal v sobotu nikdy nic, ledaže byl ve svým pokoji a mačkal si uhry nebo tak něco. Mal řek, že je mu to fuk, ale že tím nápadem není zrovna nadšením bez sebe. Neměl Ackleyho dvakrát rád. Zkrátka a dobře jsme šli oba do svýho pokoje – vypravit se a tak – a já jsem zařval na Ackleyho, jak jsem si oblíkal galoše a ostatní, a zeptal jsem se ho, jestli nechce jít do bijáku. Slyšel mě přes ten závěs u sprch zaručeně dobře, ale neodpověděl hned. Byl to ten typ, co k smrti nerad odpovídá hned. Nakonec rozhrnul ten pitoměj závěs, postavil se na schůdek a zeptal se, kdo všechno jde s sebou. Na mou duši, kdyby tenhle kluk někde ztroskotal a vy jste ho s nějakým člunem zachraňovali, tak by chtěl nejdřív vědět, kdo je ten člověk u vesla, než by do toho člunu vůbec vlez. Řek jsem, že jde ještě Mal Brossard. On povídá: „Ten blbec... tak dobře. Počkej minutku.“ Člověk by řek, že vám tím prokazuje náramnou laskavost nebo co.
Trvalo to minimálně pět hodin, než se vypravil. Zatímco se chystal, šel jsem k oknu, otevřel ho a uplácal holýma rukama ze sněhu kouli. Sníh se pěkně lepil. Ale nehodil jsem ji na nic. Užuž jsem ji chtěl hodit. Na jedno auto, co parkovalo na druhý straně ulice. Ale pak jsem si to rozmyslel. To auto vypadalo tak hezky, jak tam tak stálo celý bílý. Načež jsem ji chtěl hodit na hydrant. Ale i ten vypadal tak hezky, jak tam tak stál celej bílej. Nakonec jsem ji nehodil na nic. Jenom jsem zavřel okno, chodil s tou bílou hroudou po pokoji a mačkal ji víc a víc. Měl jsem ji, ještě když jsem za chvíli nastoupil s Brossardem a s Ackleym do autobusu. Jenže řidič otevřel dveře a donutil mě, abych ji vyhodil. Já jsem mu říkal, že ji nechci po nikom hodit, ale on mi nechtěl věřit. Lidi člověku nikdy nic nevěřej.
Dávali film, kterej Brossard i Ackley už viděli, takže jsme udělali jenom to, že jsme si dali každej dva hamburgry a zahráli si forbesa, načež jsme se vrátili autobusem do Pencey. Mně to bylo takjakotak fuk, že jsme ten film neviděli. Byla to nějaká veselohra s Carym Grantem a podobný blbosti. Kromě toho jsem s Ackleym a s Brossardem už několikrát v kině byl. Oba se řehtali jak houpací koně, a věcem, který nebyly ani dost málo k smíchu. Už jen sedět vedle nich nebyla pro mě žádná slast.
Když jsme se vrátili na barák, bylo teprve asi tři čtvrtě na devět. Brossard byl bridžovej fanda a tak začal po baráku shánět někoho do partie. Ackley zaparkoval v mým pokoji – jen tak pro změnu. S jediným rozdílem, že si nesed na opěradlo Stradlaterovy židle, ale leh si na mou postel, obličejem rovnou do polštáře. Začal mluvit tím svým hrozně monotónním hlasem a přitom si mačkal všechny uhry. Dělal jsem na to tisíce narážek, ale nemoh jsem se ho zbavit. V jednom kuse vykládal tím svým monotónním hlasem o nějaký holce, s kterou se přej minulý léto vyspal. Už mi o tom vykládal minimálně stokrát. Pokaždý to vypravoval jinak. Hned říkal, že jí to udělal v buicku svýho bratrance, a za chvíli tvrdil, že jí to udělal někde na pláži. To se ví, že se jen honil. Jestli ten nebyl panic, tak už nikdo. Pochybuju, že si vůbec kdy na někoho šáh! Zkrátka a dobře, nakonec jsem mu musel říct rovnou, aby vyklidil pole, že musím psát Stradlaterovi kónu a že se musím soustředit. Konečně zmiznul, ale jako obyčejně si dal na čas. Když odešel, vzal jsem si pyžamo, župan a tu svou loveckou čepičku a začal psát tu kompozici.
Jenže jsem si nemoh vzpomenout na žádnej pokoj ani na žádnej dům a na nic, co bych moh popsat tak, jak to měl Stradlater mít. Fakticky. Já nejsem takjakotak nadšením bez sebe, když mám popisovat pokoje nebo domy. A tak jsem udělal to, že jsem psal o baseballový rukavici svýho bratra Allieho. Ta rukavice byla ohromnej námět na popisování. Vážně. Můj bratr Allie měl baseballovou rukavici na levou ruku. Byl levák. Náramnej námět na popisování byla proto, poněvadž Allie na ní měl po všech prstech a po kapse napsaný básně. Zeleným inkoustem. Napsal si je tam, aby měl co číst, když je v poli a nikdo není na pálce. Allie už umřel. Dostal leukemii a umřel – 18. července 1946 – když jsme byli v Mainu. Ten by se vám líbil. Byl o dva roky mladší než já, ale minimálně padesátkrát inteligentnější. Allie byl příšerně inteligentní. Jeho učitelé psali pořád naší mamince dopisy, jaká je to radost mít ve třídě hocha, jako je Allie. A ne že by jen kecali! Mysleli to vážně. Ale Allie nebyl jenom nejinteligentnější člen naší rodiny, Allie byl i nejhodnější – v mnoha směrech. Nikdy se na nikoho nerozzuřil. Říká se, že lidí se zrzavýma vlasama se hrozně lehko rozzuřej, ale Allie se nikdy nerozzuřil a měl hrozně rezatý vlasy. Víte, jak rezatý vlasy měl? Začal jsem hrát golf už asi v desíti letech. Pamatuju se, jak jsem jednou v létě – to mibylo tak dvanáct – chtěl odpálit míč a najednou jsem vám měl tušení, že kdybych se zničehonic otočil, že bych uviděl Allieho. A tak jsem se otočil a taky že jo – seděl za plotem na kole – byl tam plot kolem celýho hřiště – a on tam seděl asi sto padesát metrů za mnou a díval se, jak odpaluju míček. Tak takhle rezatý vlasy vám měl! Bože, byl to ale stejně roztomilej šprček. On si vám vždycky u večeře na něco vzpomněl a začal se vám tomu tak děsně smát, že div nespad ze židle. Bylo mi teprv třináct a chtěli mě vzít k psychiatrovi, poněvadž jsem v garáži rozbil všechny okna. Já jim to nevyčítám, vážně. Tu noc, co umřel, jsem spal v garáži a rozmlátil jsem pěstí všechny okna – jen tak pro nic za nic. Dokonce jsem se pokoušel rozbít okna toho stejšnu, co jsme to léto měli, ale to už jsem měl zlomenou ruku, takže se mi to nepodařilo. Byla to ohromná hloupost, já to uznávám, ale já vám skoro ani nevěděl, co dělám, a vy jste Allieho neznali. Ta ruka mě ještě semo tamo bolí, když prší a tak, a nedokážu pořádně sevřít pěst – jako úplně pevně – ale jinak je mi to celkem fuk. Já jen jako, že nějakej chirurg nebo houslista ze mě takjakotak nebude.
Zkrátka a dobře o tomhle jsem tedy napsal Stradlaterovi tu kónu. O baseballový rukavici našeho Allieho. Měl jsem ji náhodou v kufru, a tak jsem si ji vytáh a opsal ty básně, co na ní byly. Jedině jsem musel změnit Allieho jméno, aby nikdo nepoznal, že to byl můj bratr, a ne Stradlaterův. Nebyl jsem zrovna nadšením bez sebe, že jsem to musel udělat, ale nemoh jsem přijít na nic jinýho, co by se hodilo na popis. A kromě toho se mi o tom tak nějak chtělo psát. Trvalo mi to minimálně hodinu, poněvadž jsem musel psát na Stradlaterově mizerným psacím stroji, kterej mi v jednom kuse zadrhával. Na svým jsem nemoh psát, poněvadž jsem ho pučil jednomu klukovi na naší chodbě.
Když jsem skončil, bylo myslím asi půl jedenáctý. Ale nebyl jsem unavenej, pročež jsem chvíli koukal z okna. Venku už nesněžilo, ale každou chvíli bylo slyšet nějaký auto, jak nemůže nastartovat. Taky bylo slyšet, jak Ackley chrápe. Skrz ten pitoměj závěs u sprch. Měl něco s nosem, a když spal, tak se mu dvakrát dobře nedejchalo. Ten kluk vám měl snad všechno. Dejchací potíže, uhry, hnusný zuby, nečistej dech a příšerný nehty. Nakonec vám toho smrada střelenýho muselo bejt tak trochu líto.