Jarome David Salinger - Kdo chytá v žite kapitola 6
Na některý věci se člověk špatně rozpomíná. Myslím teď na to, jak se Stradlater vrátil z toho rande s Hankou. Já jen jako, že si nemůžu přesně vzpomenout, co jsem právě dělal, když jsem uslyšel, jak si to ten blbec rázuje po chodbě. Asi jsem se ještě pořád díval z okna, ale na mou duši, že si už ani nevzpomínám. Asi proto, že jsem se tak příšerně soužil. Když mě něco doopravdy souží, tak se mi dokonce chce na WC. Jenomže nejdu. Nemůžu, protože se moc soužím. Nejdu, protože si nechci to svoje soužení přetrhnout. Kdybyste znali Stradlatera, tak byste se taky soužili. Já měl s tím syčákem několikrát rande ve čtyřech a vím, co mluvím. Byl bezohlednej. Vážně.
Zkrátka a dobře, po celý chodbě bylo linoleum, takže bylo slyšet, jak si to šine rovnou do pokoje. Už si ani nevzpomínám, kde jsem seděl, když vešel – jestli u okna nebo na svý židli nebo na jeho. Na mou duši, že si už nevzpomenu.
Vešel a začal nadávat, jaká je venku zima. Načež povídá: „Kruci, kam se všichni poděli? Je to tady jako po vymření.“ Vůbec jsem se nenamáhal s odpovědí. Když je takovej ignorant a neuvědomuje si, že je sobota večer a každej je bud venku, nebo v posteli, nebo jel na neděli domů, tak se přece nepřetrhnu, abych mu to vyložil. Začal se svlíkat. O Hance neřek ani „ň“. Já taky ne. Jenom jsem ho pozoroval. Jedině mi poděkoval, že jsem mu pučil to pepita sako. Pověsil ho na ramínko a dal do skříně.
Potom si začal sundávat kravatu a přitom se mě zeptal, jestli jsem mu napsal tu kónu. Řek jsem, že ji má na posteli. Šel k posteli, čet kónu a přitom si rozpínal košili. Stojí vám tam, čte a přitom si hladí s takovým děsně stupidním výrazem v obličeji nahej hrudník a břicho. On si věčně hladil hrudník nebo břicho. Byl do sebe šíleně zamilovanej.
Zničehonic povídá: „Prokrindapána, Holdene, vždyť tohle je o nějaký pitomý baseballový rukavici!“
„No a?“ odpověděl jsem. Ledově.
„Jak to – no a? Přece jsem ti říkal, že to má bejt o nějaký seknici nebo baráku nebo o něčem takovým.“
„Říkals, že to má něco popisovat. Tak jakej je v tom kruci rozdíl, když je to o baseballový rukavici?“
„Krucinálfagot!“ Byl pekelně naštvanej. Doslova běsnil. Vážně. „Ty musíš vždycky všechno zvorat.“ Podíval se na mě. „Není divu, žes puk jak žalud,“ povídá. „Ani sebemenší pitomost neuděláš tak, jak máš. Vážně. Ani sebemenší pitomost.“
„Tak dobře, dej to teda sem,“ povídám. Šel jsem k němu a vyrval mu to z ruky. Načež jsem to roztrhal.
„Co tě to raflo?“ povídá.
Vůbec jsem mu neodpověděl. Jenom jsem ty kousky hodil do koše. Pak jsem si leh na postel a ani jeden jsme dlouho neřekli ani slovo. Stradlater se úplně svlík, jen do spodků, a já ležel na posteli a zapálil si cigaretu. V ložnicích se nesmělo kouřit, ale pozdě v noci, když už všichni spali nebo byli venku a nikdo nemoh ucítit kouř, tak jste si zapálit mohli. Kromě toho jsem to udělal proto, že jsem chtěl namíchnout Stradlatera. Jeho dohánělo k šílenství, když někdo porušoval předpisy. Nikdy nekouřil v pokoji. To jenom já.
O Hance ještě pořád neřek ani jedno jediný slovíčko. A tak nakonec povídám: „Tos tedy přišel sakra pozdě, když měla propustku jen do půl desátý. Tos ji přemluvil, aby přetáhla?“
Když jsem se ho na to ptal, seděl právě na kraji postele a stříhal si nehty na nohách. „O pár minut,“ povídá. „Kdopak si taky bere v sobotu propustku jen do půl desátý?“ Pane Bože, jak já ho nenáviděl! „Byli jste v New Yorku?“ zeptal jsem se.
„Blázníš? Jak jsme kruci mohli jet do New Yorku, když měla propustku jen do půl desátý?“
„Smůla, co?“
Podíval se na mě. „Koukej,“ povídá. „Když už chceš kouřit v pokoji, co kdybys šel do umývárny a zakouřil si tam? Ty si odsud vypadneš, ale já tady musím tvrdnout, dokud neabsolvuju.“
Ignoroval jsem ho. Vážně. Kouřil jsem dál ostopéro. Jenom jsem se trochu převalil na bok a pozoroval, jak si fidlá paznehty. Tohle ale byla škola! Věčně jste se museli koukat, jak si někdo řidla nehty nebo si mačká uhry a podobně. „Pozdravovals ji?“
„No.“
Starou belu ji pozdravoval, syčák jeden.
„Co říkala?“ povídám. „Zeptal ses jí, jestli si ještě pořád nechává všechny dámy v zadní linii?“
„Ne, nezeptal, co si kruci myslíš, že jsme celej večer dělali – hráli dámu, ne?“ Vůbec jsem mu neodpověděl. Pane bože, jak já ho nenáviděl! „A kde jste teda byli, když jste nejeli do New Yorku,“ zeptal jsem se za chvilinku. Dalo mi pekelnou fušku ovládnout hlas, aby se mi nerozklepal na celý kolo. Páni, já ale začínal bejt nervózní. Já vám měl najednou pocit, že je něco v tahu.
Konečně měl nehty ostříhaný. Vstal z postele, tak jak byl, ve spodkách, a začal se mnou žertovat, blbec jeden. Přišel ke mně k posteli, naklonil se nade mnou a začal mě ze psiny boxovat do ramene. „Nech si to,“ povídám. „Kde jste teda byli, když jste nejeli do New Yorku?“
„Nikde. Seděli jsme jen tak ve voze.“ Znova mě uhodil do ramene, pitomec. „Povídám, aby sis to nechal,“ řekl jsem mu. „Čí to byl vůz?“
„Eda Bankyho.“
Ed Banky byl basketbalovej trenér v Pencey. Stradlater patřil k jeho miláčkům, protože byl střední útočník mančaftu, a Ed Banky mu půjčil vůz, kdy chtěl. Študenti si nesměli půjčovat vozy zaměstnanců univerzity, ale tahle pakáž sportovní táhne vždycky za jeden provaz. Ve všech školách, kam jsem kdy chodil, táhla vždycky celá ta pakáž sportovní za jeden provaz!
Stradlater v jednom kuse podnikal fingovaný útoky na moje rameno. Měl v ruce kartáček na zuby a strčil si ho do pusy. „Co jste dělali?“ zeptal jsem se. „Udělals jí to v tom voze Eda Bankyho?“ Hlas se mi klepal jedna hrůza.
„To jsou výrazy! Mám ti vymydlit pusinku mejdlem?“
„ Udělal nebo ne?“
„To je úřední tajemství, kamaráde.“
Co bylo dál, to se už moc jasně nepamatuju. Vím jenom, že jsem vstal z postele, jako bych chtěl jít do umývárny nebo někam, načež jsem se po něm ze vší síly rozehnal. Chtěl jsem se strefit rovnou do toho kartáčku na zuby, aby mu to roztrhlo chřtán. Jenomže jsem se nestrefil. Nestačila mi ruka. Podařilo se mi jenom strefit se mu ze strany do hlavy. Asi ho to kapánek zabolelo, ale ne tak moc, jak jsem chtěl. Bylo by ho to asi zabolelo hodně, ale praštil jsem ho pravičkou a já tu ruku nemůžu pořádně sevřít. Kvůli tomu zranění, jak jsem vám vykládal.
Zkrátka a dobře, v příštím okamžiku jsem si uvědomil, že ležím na zemi na podlaze a že mi Stradlater sedí na prsou, v obličeji celej červenej. Totiž že mi na prsou vlastně klečí, a vážil minimálně tunu. Držel mi zápěstí, takže jsem ho nemoh praštit ještě jednou. Byl bych ho nejradši zabil.
„Co to do tebe vjelo?“ opakoval v jednom kuse a ten jeho stupidní obličej byl čím dál červenější.
Jedeš dolů, ty hajzle!“ řek jsem mu. Já vám skoro řval. Vážně. „Tak tempo, už ať jsi dole, smrade jeden!“
Ale on neslez. Držel mě pořád zápěstí a já mu v jednom kuse nadával do smradů a tak – minimálně deset hodin. Už si skoro ani nevzpomínám, co všechno jsem mu to řek. Řek jsem mu, že si myslí, že to může udělat, který holce si umane. Řek jsem mu, že je mu úplně fuk, jestli si nějaká holka nechává všechny dámy v zadní linii nebo ne, a že je mu to prostě fuk, protože je imbecil a ignorant pitomá. Nenáviděl, když mu někdo řek, že je imbecil. Žádnej imbecil nesnese, aby mu někdo řek, že je imbecil.
„Drž hubu, Holdene,“ povídá, v ksichtě celej červenej. „Drž už hubu, povídám!“
„Ty ani nevíš, jestli se jmenuje Jana nebo Hana, ty imbecile pitomá!“
„Drž hubu, Holdene! Kruci sakra. Já tě varuju,“ povídá. Já vám ho ale dostal do varu. „Jestli tu držku nezavřeš, tak ti střihnu takovou – “
„Tak slezeš dolů, ty smrade jeden!“
„Budeš už držet hubu, když tě pustím?“
Vůbec jsem mu neodpověděl.
Opakoval to ještě jednou. „Holdene! Budeš už držet hubu, když tě pustím?“ Jo.“
Vstal a já vstal taky. Hrudník mě bolel od těch jeho posranejch kolen. „Ty smrade jeden idiotská, ty imbecile posraná,“ řek jsem.
Tohle ho rozběsnilo doopravdy. Zahrozil mi tím svým obrovským prstem před obličejem. „Holdene, krucinálfagot, já tě vážně varuju. Naposledy. Jestli tu držku nezavřeš, tak ti – “
„Proč bych ji zavíral?“ povídám – já vám přímo ječel. „To jste celí vy, vy imbecilové. Nikdy nechcete o ničem debatovat. Podle toho se hned pozná imbecil. Nikdy nechce debatovat o ničem intelig – “
Načež mi jednu střelil doopravdy a pak jsem si uvědomil až zase to, že ležím znova na podlaze. Nepamatuju se, jestli jsem byl knokaut nebo ne, ale myslím, že ne. Knokautovat někoho je dost těžký, to jen v bijáku ne. Ale krev se mi řinula z nosu ostopéro. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem, že Stradlater stojí takřka nade mnou. Pod paží měl ten sáček s toaletníma potřebama. „Kruci, proč nedržíš klapačku, když se ti řekne?“ Podle hlasu byl pekelně nervózní. Asi měl nahnáno, že mi rozrazil lebku nebo něco, jak jsem sebou sek o podlahu. Věčná škoda, že se to nestalo. „Ty sis o to koledoval, kruci sakra,“ povídá. Páni, ten ale vypadal vyplašeně.
Vůbec jsem se nenamáhal vstát. Zůstal jsem prostě chvíli ležet na podlaze a v jednom kuse jsem mu nadával do smradů a imbecilů. Běsnil jsem tak strašně, že jsem přímo řval. „Hele, jdi si umejt ksicht,“ povídá Stradlater. „Slyšíš?“ Řek jsem mu, aby si šel radši on umejt ten svůj idiotskej ksicht – což bylo hrozně dětinský – ale běsnil jsem přímo pekelně. Řek jsem mu, aby se cestou do umývárny stavil u paní Schmidtový a udělal jí to. Paní Schmidtová byla žena našeho školníka. Bylo jí minimálně pětašedesát.
Zůstal jsem sedět na zemi tak dlouho, dokud jsem neuslyšel, jak Stradlater zavírá dveře a jde po chodbě do umývárny. Potom jsem vstal. Nemoh jsem nikde najít svou loveckou čepičku. Nakonec jsem ji našel. Byla pod postelí. Nasadil jsem si ji, otočil kšilt dozadu, tak jak jsem to měl rád, načež jsem šel k zrcadlu a prohlíd si ten svůj stupidní ksicht. V životě jste neviděli ty potoky krve! Já vám měl krev po puse, po bradě, a dokonce i po pyžamu a po županu. Na jedny straně mě to děsilo, ale na druhý mě to zas fascinovalo. S tou spoustou krve a s tím vším jsem vypadal jako rváč. Já jsem se za celej svůj život porval jen asi dvakrát a v obou zápasech jsem prohrál. Nejsem zrovna rváč. Jsem pacifista, jestli chcete co vědět.
Tušil jsem, že Ackley asi celej ten rambajs slyšel a že je vzhůru. A tak jsem prošel závěsem u sprch do jeho pokoje, jen tak se mrknout, co provozuje. Skoro nikdy jsem nechodil k němu do pokoje. Byl tam vždycky takovej divnej čuch, protože Ackley byl na sebe čuně.