Jarome David Salinger - Kdo chytá v žite kapitola 7
Z našeho pokoje pronikal závěsem u sprch proužínek světla, takže jsem viděl, jak Ackley leží na posteli. Věděl jsem na beton, že je úplně vzhůru. „Ackley,“ povídám. „Jsi vzhůru?“
„Jo.“
Byla dost velká tma a já šláp na zemi na něčí botu a div jsem nevzal pochopa. Ackley se v posteli posadil a podepřel se rukou. Na obličeji měl napadáno moře něčeho bílýho. Proti uhrům. Vypadal v tý tmě trochu jako strašidlo. „Copak to tady provozuješ?“ povídám.
„Jak to myslíš, co tady provozuju? Pokoušel jsem se spát, než jste vy dva začali dělat randál. Kvůli čemu jste se to vlastně rvali?“
„Kde je svědo?“ Nemoh jsem najít vypínač. Šmátral jsem rukou na zdi.
„Nač potřebuješ světlo?... Máš ho zrovna u ruky.“
Konečně jsem našel vypínač a rozsvítil. Ackley si zastínil rukou oči, aby ho světío nebodalo.
„Ježišikristel“ povídá. „Co se ti to kruci stalo?“ Myslel jako tu krev a tak.
„Měli jsme se Stradlaterem malou výměnu názorů,“ odpověděl jsem. Načež jsem si sed na podlahu. Jakživ neměli v pokoji židle. Já nevím, co s těma . židlema vlastně prováděli. „Poslyš,“ povídám. „Neměl bys chuť si zahrát chvíli kanastu?“ Byl do kanasty blázen.
„Prokrindapána, vždyť ti teče krev. Měl by sis na to něco dát.“
„To přestane. Poslyš, chceš si zahrát kanastu nebo ne?“
„Kanastu, prokrindapána? Copak nevíš, kolik je hodin?“
„Není tak pozdě. Teprv asi jedenáct nebo půl dvanáctý.“
„Teprv asi!“ odpověděl Ackley. „Hele, já musím ráno vstávat a jít na mši, rozumíš. A vy dva se tady začnete zrovna o půlnoci rvát a hulákat. Kvůli čemu jste se to vlastně rvali?“
„To je dlouhá historie. Nerad bych tě nudil, Ackley. Mám na paměti tvoje blaho,“ řek jsem mu. Nikdy jsem se s tím nebavil o svých soukromých věcech. Už proto, že byl ještě větší ignorant než Stradlater. Stradlater byl proti Ackleymu vyloženej génius. „Poslyš,“ povídám. „Měl bys něco proti tomu, kdybych se vyspal v Elyho posteli? Vrátí se až zejtra večer, ne?“ Věděl jsem na beton, že dřív ne. Ely jezdil domů málem každou neděli.
„Jak mám kruci vědět, kdy se vrátí,“ povídá Ackley.
Páni, to mě ale dohřálo. „Co tím kruci chceš říct, že nemůžeš vědět, kdy se vrátí? Přece se nikdy nevrací dřív než v neděli večer, ne?“
„To ne, ale přece nemůžu někomu říct, že se může vyspat v jeho posteli, kdy se mu zachce!“
To mě umrtvilo! Natáh jsem se z místa na podlaze, kde jsem seděl, a poklepal jsem mu na rameno. „Ty jsi ale grand, Acklínku,“ povídám. „Nezdá se ti?“
„Já to myslím vážně – přece nemůžu jen tak beze všeho někomu dovolit, aby se vyspal v – „
„Ty jsi ale vážně grand. Jsi gentleman a inteligent, broučku,“ Dovídám. To tedy byl. „Nemáš náhodou cigaretu – jen tak mimochodem? Řekni, že nemáš, nebo padnu do mdlob.“
„Ne. Fakticky. Nemám. Poslyš, kvůli čemu jste se to vlastně rvali?“ Neodpověděl jsem. Jen jsem vstal, šel k oknu a díval se ven. Zničehonic jsem si připadal hrozně opuštěnej. Skoro jsem si přál, abych umřel.
„Kvůli čemu jste se to vlastně rvali?“ povídá Ackley už asi popadesátý. Ten ale doved otravovat. Vážně. „Kvůli tobě,“ odpověděl jsem. „Kvůli mně, prokrindapána!“
„No. Musel jsem obhajovat tvou čest. Stradlater o tobě prohlásil, že jsi odpornej charakter. Při tom jsem ho přece nemoh nechat, ne?“ Tohle ho vzrušilo. „To že řek? Bez legrace? To že řek?“ Odpověděl jsem, že jsem si jen utahoval, načež jsem šel a leh si na Elyho postel. Páni, mně vám bylo pod psa! Připadal jsem si tak strašně opuštěnej! „Tady v tom pokoji to tak smrdí,“ povídám. „Cejtím tvoje ponožky až sem. Copak ty si je nikdy nedáváš do prádelny?“
„Když se ti to nelíbí, víš, co mi můžeš,“ povídá Ackley. Náš malej vtipálek. „Co kdybys takhle zhas to pitomý světlo?“
Ale já hned nezhas. Jen jsem ležel dál na Elyho posteli a myslel na Hanku. Moh jsem vylítnout z kůže, když jsem si představil, jak se Stradlaterem někde zaparkovali a seděli spolu ve voze toho prdelatýho Eda Bankyho. Pokaždý, když jsem si to představil, tak bych byl nejradši skočil z okna. Vy jste Stradlatera neznali, to je to. Já ho znal. Kluci v Pencey většinou jenom vykládali, že mají pohlavní styk s holkama – od rána do večera o tom vykládali – jako například Ackley – ale u Stradlatera to byla pravda. Vážně. Znal jsem osobně minimálně dvě holky, s kterejma se vyspal. Tak je to. „vykládej mi o svým pohnutým životě, Acklínku,“ povídám. „Co kdybys takhle zhas to pitomý světlo? Já musím ráno vstávat na mši.“ Vstal jsem a zhas, aby měla dušička pokoj. Načež jsem si znova leh na Elyho postel.
„Co blázníš – to chceš spát v Elyho posteli?“ povídá Ackley. Páni, ten kluk ale byl vzor hostitele! „Možná že jo a možná že ne. S tím si hlavu nelam.“
„Já si s tím hlavu nelámu, jenom bych sakra nerad, aby se najednou přihnal Ely a našel někoho – “
„Dej si pohov. Však já tady spát nebudu. Nebudu přece zneužívat tvé laskavé pohostinnosti.“
Za pár minut chrápal jak čtyři. Ale já tam prese všechno ležel dál potmě a snažil se nemyslet na Hanku a na Stradlatera ve voze toho zatracenýho Eda Bankyho. Ale bylo to skoro nemožný. Problém byl v tom, že jsem znal Stradlaterovu techniku. To bylo právě to hrozný. My měli jednou společně rande, taky ve voze Eda Bankyho. Stradlater byl se svou holkou vzadu a já byl vpředu. Ten syčák vám ale měl techniku! Začal to do tý holky hustit takovým tichým, upřímným hlasem – jako by byl hrozně hodnej a upřímné) kluk, kromě toho, že je tak hrozně hezkej. Já se div nepozvracel, jak jsem to poslouchal. Ta holka v jednom kuse říkala: „Ne, prosím tě! Přestaň, prosím tě! Prosím!“ Ale Stradlater to do ní hustil dál a hlas vám měl upřímnej jak Abraham Lincoln, až se nakonec vzadu udělalo takový příšerný ticho. Bylo mi z toho vážně trapně. Já nemyslím, že to tý holce tenkrát večer přímo udělal – ale jen tak tak. Jen tak tak.
Jak jsem tam ležel a snažil se nemyslet, slyšel jsem, jak se Stradlater vrací z umývárny do našeho pokoje. Bylo slyšet, jak si odkládá ty zasviněný toaletní potřeby a otvírá okno. Byl po čerstvým vzduchu jak posedlej. Potom za chvilku zhas světlo. Ani se vám nesháněl, kde jsem.
„Ty, Ackley,“ povídám, jen tak šeptem, aby mě skrz ten závěs u sprch nezaslech Stradlater.
Ale Ackley mě neslyšel.
„Ty, Ackley!“
Ještě pořád mě neslyšel. Spal jako dřevo.
„Ty, Ackleyl“
Ted už slyšel, a dobře.
„Kruci, co pořád máš,“ povídá. „Prokrindapána, vždyť já už spal!“
„Poslyš, jak se to dělá, když chce člověk vstoupit do kláštera?“ zeptal jsem se. Tak trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že vstoupím někam do kláštera. „To jako musíš bejt katolík a tak?“
Jasně, že musíš bejt katolík. Tos mě, ty vole, vzbudil jenom proto, abys mi klad takový slabomyslný otáz – „
„Tak jen spi dál. Já takjakotak do žádnýho nevstoupím. Jakou už mám kliku, tak bych zaručeně vstoupil někam, kde by mi mniši nekonvenovali. Někam, kde by byli samí blbci a hajzlové. Nebo přinejmenším jenom blbci.“
Jak jsem to řek, Ackley vylít a posadil se v posteli. „Poslouchej,“ povídá, „Mně je úplně fuk, když něco řekneš o mně nebo tak, ale jestli si chceš začít utahovat z mýho náboženství, tak krucifi – x„
„Dej si pohov,“ odpověděl jsem. „Z tvýho náboženství si nikdo neutahuje.“ Vstal jsem z Elyho postele a namířil si to ke dveřím. Už se mi nechtělo tvrdnout v tom stupidním ovzduší. Ale na cestě jsem se zastavil, vzal Ackleyho za ruku a mocně a teatrálně mu ji stisk. Odtah ji ode mě. „Oč jde?“ povídá.
„To nic, jenom jsem ti chtěl poděkovat, že jsi takovej grand, to je všechno,“ povídám. Řek jsem to takovým hrozně upřímným hlasem. „Ty jsi přece číslo, Acklínku, nezdá se ti?“
„Ty chytrolino. Však on ti jednoho krásnýho dne někdo tu tvou hubu rozmlá – „
Vůbec jsem se nenamáhal poslouchat. Zavřel jsem dveře a vyšel na chodbu.
Všichni buď spali, nebo byli venku, nebo odjeli domů na neděli a na chodbě bylo strašlivý, depresivní ticho. Přede dveřma Leahyho a Hoffmana ležela prázdná krabička od zubní pasty Kolynos, a jak jsem šel ke schodům, čutal jsem do ní trepkou s beránkem, co jsem měl na nohou. Řek jsem si, že bych moh udělat to, že bych se moh jít podívat dolů, co dělá Mal Brossard. Ale zničehonic jsem si to rozmyslel. Zničehonic jsem se rozhod, že udělám to, že z Pencey vymáznu – ještě teď v noci. Že jako nebudu čekat do středy a tak. Už se mi tam nechtělo trčet. Bylo mi tam moc smutno a připadal jsem si moc opuštěnej. A tak jsem se rozhod takhle. Rozhod jsem se, že si najmu v New Yorku v nějakým hotelu pokoj – někde v nějakým hodně laciným hotelu – a že si dám pohov až do středy. Načež ve středu půjdu domů pěkně odpočatej a bude mi nóbl. Počítal jsem, že naši dostanou dopis od starýho Thurmera, že mám padáka, nejdřív tak v úterý nebo ve středu. Nechtěl jsem přijít domů, dokud to nepraskne a naši to důkladně nezažijou. Nechtěl jsem se tam vyskytovat v tom momentě, kdy to praskne. Naše maminka bejvá někdy hrozně hysterická. Ale když už něco důkladně stráví, pak je docela fajn. A kromě toho jsem se potřeboval kapánek zrekreovat. Měl jsem nervy v tahu. Vážně.
Zkrátka a dobře, k tomuhle jsem se rozhod. A tak jsem šel zpátky do pokoje a rozsvítil světlo, že začnu balit a tak. Měl jsem už hromadu věcí zabalených. Stradlater se vám vůbec nevzbudil. Zapálil jsem si cigaretu a dooblík se, načež jsem si zabalil dva příruční kufříky. Trvalo mi to maximálně dvě minuty. Já dovedu balit bleskově.
Při balení mě trochu deprimovala jedna věc. Musel jsem taky zabalit ty fungl nový brusle, co mi máma poslala vlastně teprve před několika dny. A právě to mě deprimovalo. Když jsem si představoval maminku, jak jde do obchodu ke Spauldingovi a vyptává se prodavače na miliony nesmyslů – a já zatím už zase dostal padáka. Bylo mi z toho pekelně smutno. Nekoupila mi správný brusle – já chtěl nože a ona mi koupila kanady – ale přesto prese všechno mi z toho bylo smutno. Skoro vždycky, když mi někdo něco dá, to skončí tím, že je mi z toho smutno.
Když jsem měl všechno zabalený, spočítal jsem si prachy. Nevzpomínám si přesně, kolik jsem měl, ale byl jsem značně nabitej. Ona mi totiž zrovna asi tejden předtím poslala nějakej ten obolos babička. Já mám hrozně štědrou babičku. Je pekelně stará a nemá už všech pět pohromadě, a tak mi v jednom kuse posílá peníze k narozeninám – minimálně čtyřikrát do roka. Zkrátka a dobře, přestože jsem byl nabitej, spočet jsem si, že bych snes nějakou tu pětku navíc. Člověk nikdy neví. A tak jsem udělal to, že jsem šel a vzbudil Fredericka Woodruffa, jednoho kluka, co jsem mu půjčil psací stroj. Zeptal jsem se ho, co by mi za něj dal. Byl to hrozně bohatej kluk. Řek, že neví. Řek, že se mu moc nechce ten stroj kupovat. Ale nakonec ho přec jen koupil. Stál devadesát dolarů a on mi za něj dal než dvacet. Byl naštvanej, že jsem ho vzbudil.
Když už jsem se chystal jít, když jsem měl zavazadla a všechno, zastavil jsem se na chvíli u schodů a rozhlíd se naposled po chodbě. Brečel jsem. Nevím proč. Nasadil jsem si loveckou čepičku, otočil ji kšiltem dozadu, jak jsem to měl rád, načež jsem zařval, co mi plíce stačily: . Spěte sladce, vy imbecilové!“ Vsadím se, že jsem vzbudil všechny na celým poschodí do jednoho. Načež jsem výpad. Nějakej tupec rozházel po schodišti slupky od buráků a já si málem zlomil ten svůj slabomyslnej vaz.